Kdy jsou vlastně pravoslavné Vánoce?

Proč některé pravoslavné církve slaví Vánoce o třináct dní později oproti zbytku světa.

V protikladu k velmi rozšířenému názoru, že Pravoslavná církev nezná zvláštní svátek Narození Páně, protože ho slaví jako svátek Zjevení Páně 6. ledna, všechny východní církve s výjimkou Arménské apoštolské církve již od 4. století slaví společně s církvemi Západu 25. prosince svátek Kristova narození, který východní církve kdysi skutečně slavili na svátek Zjevení Páně. To, že církve dnes přece jen neslaví společně svátek narození svého Pána, souvisí s tím, že používají odlišné kalendáře.

Nezávisle na tom, že papežský dvorní sekretář Dionysius Philocalus, který v roce 354 poprvé počítal roky po Kristu, a později i skytských mnich Dionysius Exiguus († cca 550) se přepočítali 2-7 let, resp. datovali Kristovo narození později oproti skutečnosti, zůstává povšimnutiahodným fakt, že dokonce země, které nepatří ke křesťanské tradici, se připojili k počítání let, které je orientované podle Krista, zatímco křesťané se nedokáží shodnout na společném kalendáři.

Důvod pro tuto rozdílnost názorů spočívá v tom, že kalendář není výlučně matematicko-astronomickou záležitostí, ale i faktorem kulturní a náboženské identity. Kulturní dějiny národů ukazují, že při svém počítání času se vždy orientovali podle událostí, které měly pro ně zvláštní význam. Římané například datovali svůj kalendář „ab Urbe condita“ – od založení Říma (753 před Kr.), Řekové po olympijských hrách (začátek 776 před Kr.), Židé od 10. století před Kr. od stvoření světa (3761 před Kr.), muslimové po vystěhování (hidžra) Mohameda do Mediny (622 po Kr.) a jiné národy podle let vládnutí příslušných vládců.

Juliánský kalendář
Moderní letopočet začíná v roce 48 před Kr. se vstupem římského vojevůdce Gaja Júlia Cézara do Egypta, když byl konfrontován se slunečním kalendářem Egypťanů, zatímco jiné kultury se orientovali podle Měsíce – porovnej například chvalozpěv žalmisty na Stvořitele: „Utvořil Měsíc, aby určoval čas“ (Ž 103 / rychtář-prikrej- oslavil-rovných-osmdesát-let /, 19).

S pomocí egyptských astronomů pod vedením Alexandrijských Sosigena prosadil Cézar v roce 46 před Kr. přechod od starého římského lunárního kalendáře na kalendář orientovaný podle Slunce, který nese jeho jméno: Juliánský kalendář.

Podle tehdejšího výpočtu sluneční rok (= dobu trvání jednoho oběhnutí Země kolem Slunce) má průměrnou délku 365,25 dní (= otočení Země kolem vlastní osy). Aby se vyhovělo tomuto období, pokaždé tři roky mají 365 dní a každý čtvrtý rok (přestupný rok) 366 dní.

Gregoriánský kalendář
Jelikož tento výpočet je oproti skutečnému hvězdářskému trvání slunečního roku (365,2422 dní) delší o 11 minut a 14 sekund (= 0,0078 dne), začátek jara v juliánského kalendáře se každý rok posouval o tuto časovou jednotku směrem k zimě. Po 128 letech se oproti astronomické realitě vrátil zpět o jeden den.

Pokusy zkorigovat tuto chybu – jako například reforma navržena byzantským univerzálním učencem Nikephorom Gregorasom († po 1359) – ztroskotaly na převážně emocionální podmíněném odporu lidí.

Podařilo se to individuálním rozhodnutím až papeži Gregorovi XIII. (1572 – 1585), který s pomocí Bamberskiho jezuity Christopha Clavia († 1612) uskutečnil reformu kalendáře a do jeho doby nahromaděný rozdíl deseti dnů odstranil tak, že v roce 1582 nechal po čtvrtku, 4. říjnu, následovat pátek, 15. říjen.

Po Gregorovi pojmenovaný a dnes celosvětově platný Gregoriánský kalendář (Nový styl) zkorigoval příčinu chyby juliánského kalendáře (Starý styl) tím, že zredukoval prostupné roky (= roky, jejichž dvě poslední číslice jsou dělitelné číslem 4). V časovém úseku 400 let vypadnou tři prostupné roky: jsou to roky, které završují století a nejsou dělitelné číslem 400. A tak od reformy kalendáře vypadli roky 1700, 1800 a 1900 jako prostupné roky.

To vedlo k tomu, že rozdíl mezi oběma kalendáři mezitím představuje 13 dnů av následujících stoletích v letech 2100, 2200, 2300 naroste o jeden den, takže v dlouhodobém horizontu podle juliánského kalendáře začátek jara připadne na střed zimy!

Odpor proti gregoriánské reformě kalendáře
Ani Gregoriánský kalendář však není exaktní, ale je delší průměrně o 26 sekund (= 0,0003 dne), takže po 3333 letech musí být vypuštěn jeden přestupný den.

Odpor proti této reformě nevyplýval z této nevýznamné nepřesnosti, ale z rozštěpení křesťanství. Protestantská Evropa a pravoslavný Východ se nemohli spřátelit s „papežským“ kalendářem.

Trvalo téměř dvě století, dokud se Gregoriánský kalendář prosadil všude v Německu. Anglie převzalo nový kalendář v roce 1752, Rumunsko a Jugoslávie až po první světové válce, Rusko v roce 1918, po bolševické Říjnové revoluci v roce 1917, která se podle gregoriánského kalendáře konala v listopadu, a Řecko v roce 1923.

Pravoslavné církve se nedokázali probojovat ke společnému rozhodnutí. U některých církvích, které v návaznosti na Konstantinopolský všepravoslávny kongres (1923) převzali Gregoriánský kalendář (Konstantinopol, Alexandria, Antiochie, Gruzie, Rumunsko, Bulharsko, Řecko, Albánie, Polsko, Česko a Slovensko, Finsko), došlo k odhodlanému odporu malých skupin, který vedl k vytvoření takzvaných starokalendárnikov.

Starý kalendář dnes následují ještě patriarcháty Jeruzalém, Moskva, Srbsko a kláštery na Nahoru Athos. Tyto církve slaví nepohyblivé svátky o třináct dní později, než stanoví Gregoriánský kalendář, tj Vánoce 25. prosince podle Starého stylu, tj 7. ledna podle Nového stylu. Avšak při výpočtu data Velikonoc se pravoslavné církve – s výjimkou Finské pravoslavné církve – drží juliánského kalendáře.

Vzhledem k propletení obou cyklů svátků (= pohyblivého a nepohyblivého) používání tohoto smíšeného kalendáře vede k některým kuriozity. Od konkrétního kalendáře závisí délka Apoštolského půstu, jehož začátek – v pondělí po první neděli po sestoupení Ducha – je pohyblivý, zatímco jeho konec má pevné datum (28. červen). V roce 2002 například Apoštolský půst podle juliánského kalendáře trval od 1. do 11. července, ale podle gregoriánského kalendáře úplně vypadl.

Společný kalendář není jen otázkou věrohodnosti pravoslavné, resp. křesťanské identity, ale i pastorace. Navzdory této naléhavosti to nevypadá tak, že by bylo v dohledu nějaké urovnání. A otázkou je i to, zda se budoucímu svatému a Velkému koncilu Pravoslavné církve podaří přijmout nějaké vnútropravoslávne urovnání.

Anastasios Kallis
Autor je emeritním profesorem pravoslavné teologie na univerzitě v Münsteru.
Anastaios Kallis, Das Hatta jejich gerne gewußt. 100 Fragen an einen orthodoxen Theologen, Theophany Verlag Münster 2003, s. 181-185.