odminovači z Prahy na Dukle

Plukovník ve výslužbě Václav Lulák z Prahy patří mezi ty, který v květnu
1946 jako velitel přišel se 60. vojáky – odminovací na Duklu, aby tento kraj očistil od minového nebezpečí. Odstupem času po více než 50. letech se znovu v svých pamětech vrátil k těmto nebezpečným dnem, které mohly skončit jeho životní pouť. Jeho vzpomínky jsou patřičně upravené a mohou posloužit pro čtenáře různé věkové kategorie, kteří se zvlášť zajímají poválečným obdobím v regionu Dukly, kde se setkali váleční aktéři z obou stran v době 2. světové války. Zvláště v tomto jubilejním roce, kdy si připomínáme 60. výročí ukončení 2. světové války je vhodný čas na vzpomínku známých i neznámých zde padlých bojovníků.
Po uplynutí času se V. Lulák zmiňuje, že tyto vzpomínky píše proto, aby lidé a hlavně ti mladí, měli představu o období, které začalo, když v roce 1945 skončila 2. světová válka. Pro mnoho lidí se toto utrpení neskončilo a pokračovalo dále i po válce.
Toto prožívali i tisíce zbídačených lidí v kraji pod Duklu. Zde zůstalo tisíce položených neznámých min. Miny byly rozesety po celé Podduklianskej oblasti.Toto vše píše V. Lulák jako přímý účastník při odminování v tomto pěkném, ale chudém kraji, aby to, kdo to nepřežil pochopil, jaké útrapy zde byly po skončení války. Vzpomínky by měly posloužit k tomu, aby čeští lidé nezapomněli na Slovenské bratry v tomto kraji, hlavně na jejich utrpení a odvahu. Vždyť vyjít z rozbitého příbytku na dvůr nebylo snadné. Nikdo nevěděl, kdy slap na minu, či nástrahu a skončí se jeho život.
Úkolem odminovací bylo pomoci těmto lidem i za cenu života. Bylo to krédo
vojáků i velitele. Dnes již tato práce nikomu nic neříká, ale tehdy to bylo hrozné v tomto prostoru odminovať. Přežít válku a za krásného míru přijít

2
o život, to bylo více než odvaha. Pomoci bylo více než vlastní povinnost nehledě na riziko o život.
Psal se duben roku 1946. Poválečná nálada byla na každém kroku, úsměvy ze všech stran a v té době se rozhodovalo jako poslat jednotku na odminovací práce. Nikdo neměl představu, co to znamená mina a jejich odstraňování i když se v míru vědělo, co to je, ale o německých minách nebyla ani ponětí. Vznikaly při tom různé debaty i názory, zda obětovat život po válce, zač a pro koho. Jednoho dne v dubnu 1946 přišel rozkaz postavit jednotku na odminovací práce východního Slovenska s konkrétním určením Dukla, Svidník.
Nastal určitý zmatek a našli se vojáci, že za žádných okolností nechtěli jít do této části republiky, jiní zase chtěli pomoci. I Lulák i přesto, že znal trhaviny a byl poloviční pyrotechnik, zvažoval možnost jít či nejít na miny, protože věděl, že v tomto oboru se může jen jednou splést. Jak vzpomíná, uvažoval o tom, jak bude reagovat, když ho pozvou na velitelství. Vnitřní rozhodnutí měl takové, že z poloviny byl rozhodnut dobrovolně a z druhé rozkazem, že půjde za velitele této jednotky. Tehdy jako štábní rotmistr měl 28 let a tuto funkci přijal. Sháněl lidi, kteří půjdou s ním. Hlásili se dobrovolníci, ale byli i tací, kteří to dostali rozkazem. Vybral si i pět hudebníků, aby chlapce po této nebezpečné práci při odpočinku trochu rozveselili. Určení vojáci byli po dvouleté prezenční službě. Rozkazem byli povoláni na jeden rok s tím, že se jim odpustí vojenské cvičení. Převážně to byli rozumní inteligentní chlapci, kteří se na tuto práci hodily. Bylo jich vybraných 58, dostali bílé námořnické uniformy a říkalo se jim „minerál“. Všichni odcházeli s různými pocity a úvahami, především je ale zajímalo jak se zhostí této nebezpečné úkoly. Byli zvědaví jak vypadá Dukla, Svidník a okolí, jací jsou tam lidé a jak je přivítají. V Praze – Karlíně, kde byla 2. ženijní brigáda, jednotka naložila na vlak auta, 2 páry koni, stany a další věci

3
a vypravila se směrem na Prešov. Vlaková souprava nesměla být nikde zastavena. Na druhý den dorazila do Prešova. Po vyložení materiálu i vojáků pokračovalo z Prešova do Bardejova, kde byla určena konečná stanice. Zde po příchodu byly přiděleny úseky na odminování v prostoru Svidník, Dukla, Nižný a Vyšný Komárnik, Medvedzie, Kapišová, hranici tvořila řeka Ondava. Po příchodu do Svidníka bili všichni rozčarováni jeho zničením, smutnými lidmi a stálým nářkem o minách. Miny byly rozházené po celém tomto kraji. Těchto lidí jim bylo líto a přechovávali k nim vnitřní smutek. Tímto více se u nich projevovala myšlenka co nejdříve pomoci těmto lidem, jinou úvahu ani neměli. Ve Svidníku je přijal tehdejší okresní funkcionář Jan Morkovca, který měl na starosti celou skupinu, všemožně se o ni staral v těchto těžkých podmínkách. Mezi vojáky bylo slyšet i takový názor, že je tu zmatek a oni mají v tom nechat své životy, když je už po válce. ti