Málokdo si vzpomene, že počátky mexické centrální banky sahají přinejmenším do počátku 19. století. Již v roce 1822, za vlády Agustína de Iturbide, byl předložen projekt na vytvoření instituce, která by byla známá jako „Gran Banco del Imperio Mexicano“ (Velká banka mexického impéria) s pravomocí vydávat bankovky. .

V té době začaly centrální banky v Evropě vyrůstat z přirozeného vývoje, kdy retailové banky postupně přebíraly funkce, které dnes odpovídají pouze centrálním bankám. Podobný proces by proběhl v Mexiku kolem roku 1844, ale nakonec byla přijata a zhmotněna myšlenka zavést volnou soutěž mezi retailovými bankami v oblasti vydávání bankovek.

Se zánikem porfírského bankovního systému během revoluce již nešlo o to, zda by měl existovat monopol nebo volná soutěž ve vydávání měn, ale spíše o rysy Jednotné emisní banky stanovené v článku 28 Ústavy přijaté v r. 1917. Dilema bylo, zda vytvořit soukromou banku nebo banku kontrolovanou vládou. Zakládající členové se sešli v Querétaru a rozhodli se pro druhou možnost, ačkoliv Ústava stanoví, že za vydávání měny bude výhradně odpovědná pouze „vládou kontrolovaná banka“.

Navzdory tomu, že její vytvoření bylo ústavním cílem, uplynulo sedm let, než Jednotná emisní banka konečně vznikla. Během té doby několik pokusů o zahájení projektu selhalo kvůli potížím ministerstva financí. Překážkou vzniku banky byl opakovaně nedostatek veřejných prostředků. Mezitím se v té době globálně konsolidovala teze týkající se potřeby všech zemí mít centrální banku a byla uzavřena v komuniké z roku 1920 tehdy vlivné Společnosti národů během bruselské mezinárodní finanční konference.