Jediné slovo – Auschwitz – se často používá k zapouzdření souhrnu pronásledování a utrpení spojeného s tím, co nazýváme holocaustem. Přesto zaměření na jediný koncentrační tábor – jakkoli strašlivé, co se tam stalo, jakkoli masivně katastrofální jeho rozsah – zanechává neúplný příběh, okleštěnou historii. Nedokáže plně sdělit nesčetné množství způsobů, jakými se jednotlivci zapletli na straně pachatelů, a zatemňuje rozmanitost zkušeností mezi širokou škálou obětí, když bojovaly a umíraly, nebo se jim navzdory všem předpokladům podařilo přežít. V tomto procesu také postrádáme pokračující dědictví nacistické perzekuce napříč generacemi a napříč kontinenty.

Obsáhlá kniha Britské historičky Mary Fulbrookové se pokouší rozšířit naše chápání, zkoumá životy jednotlivců v celém spektru utrpení a viny, přičemž každý z nich zachycuje jednu malou část velkého příběhu. Ve svém jádru se Reckonings snaží odhalit nesoulad mezi oficiálními mýty o „vyrovnávání se s minulostí“ na jedné straně a rozsahem, v jakém se drtivá většina nacistických pachatelů vyhýbala spravedlnosti, na straně druhé. V nástupnických státech Třetí říše – východní Německo, západní Německo a Rakousko – se pokusy o spravedlnost v letech a desetiletích po roce 1945 značně lišily. Komunistický východoněmecký stát pronásledoval nacistické zločince a vynášel přísné tresty; Západní Německo ve snaze udělat čáru za minulostí tíhlo ke shovívavosti a toleranci. Rakousko až do 80. let téměř vůbec nečinilo zúčtování, dokud se neobjevily zprávy o minulosti generálního tajemníka OSN Kurta Waldheima. Po různých obdobích soudních procesů a svědectví po válce, po změně postojů k pachatelům i přeživším tato významná kniha těžce zatěžuje misky vah spravedlnosti.

Holocaust není pouhou „historií“ a památná krajina, která jej pokrývala, se sotva dotýká povrchu; pod ní víří vír dozvuků nacistické éry. Zúčtování využívá příběhy těch, kteří zůstali pod radarem veřejných reprezentací, mimo pozornost médií, a zároveň jejich zkušenosti situují do měnících se širších kontextů a prostředí, v nichž se snažili dát smysl bezprecedentnímu utrpení. Fulbrooková používá slovo „zúčtování“ v nejširším možném smyslu, aby evokovala důsledky násilí na přímo zúčastněných, ale i nepřímo postižených a jak se jeho účinky rozšířily téměř nekonečně napříč místem a časem.