Piráti a Praha sobe … ultralevice proti lidem, autům, kapitalismu a našemu způsobu života

Obvykle to nedělám, ale dovolte mi trochu politický příspěvek. Následující text není mým výrokem, ale ztotožňuji se s ním a rád bych znal vaše názory.

„Dopravní zácpy v Praze jsou podle nezávislých dat nejhorší v historii a čas strávený v kolonách se meziročně zvýšil o desítky procent. Již hrubým odhadem musejí být společenské ztráty z hodin čekání v kolonách enormní:

Méně času v práci, s rodinou, ve škole, pozdní příchody k lékaři, na schůzky.

Stres a nervozita řidičů, kteří po výjezdu z kolony řídí agresivněji, aby dohnali ztrátu.

Emise aut a znehodnocená energie, když se auto při puštěném motoru téměř nehýbe.

Zpomalení sanitek, policie, hasičů i při nejlepší snaze řidičů usnadnit jim průjezd.

Všechny tyto náklady mají být porovnány s hypotetickým přínosem zužování ulic a ubírání pruhů, nezkoordinovaných oprav, malování nevyužívaných cyklopruhů a všech dalších důvodů omezování provozu. Odpovědná místa říkají, že problémem je „příliš mnoho aut“. Ale úkolem veřejného sektoru je poskytovat společnosti služby odpovídající její preferenci jezdit autem, ne svádět s obyvateli ideologický souboj o to, zda smějí město plynule projet autem.“

Osobně bych rád dodal, že autem v Praze jezdím málokdy a jen když je nutné nebo když není jiná možnost. Nemůže být pochyb o tom, že jsou lidé, kteří jezdit autem nemusejí nebo jezdí samí, ale příklady jsou nespočet když lidé prostě autem jet musejí.

Tito lidé jsou vystaveni nespravedlivé nevýhodě, protože je zcela logické, že nárůst počtu automobilů spolu se snížením počtu jízdních pruhů a nárůstem počtu semaforů a dalších překážek zvýší dopravní zácpy. Pokud chceme žít někde, kde je čistší vzduch, je také logické, že to bude mít opačný účinek.

Jaké je podle vás řešení pro ty, kteří nemají jinou možnost než cestovat autem?

Kolikrát to musíte říct, než vás někdo slyší?
Říkáte to jasně, vysvětlíte si to, ujistíte se, že všichni rozumí…
A přesto se nic nezmění.
Možná nejde o slova, ale o to, jak znějí druhé straně.
A právě tam se často komunikace začne lámat.
A pokud chcete, aby vaše slova měla váhu, aby vám lidé skutečně rozuměli a reagovali, přidejte se na Komunikační trénink – Komunikací k úspěchu.
📅 5.–8. ledna 2026 | Brno
📞 776 779 399 | 📧 komunikace@litecom.cz
👉 https://www.litecom.cz/cs

Nedá mi to nesdílet. Vždy jsem se stavěl za to, aby lidé vedli Čestný život.
Jenže systém je často dostane do situace, kdy selhávají. 
V tomto případě hrají roli farmaceutické monopoly, které neúměrně a extrémně zvedají ceny léčiv a tím nechávají zkolabovat celý náš zdravotní systém.
K tomu politici, kteří je selhávají kontrolovat a místo toho jsou velmi často jejich politické strany na výplatní, pardon, sponzorské pásce farmaceutických lobby.

Soudní síň mlčela, když přicházela Helen, jednadevadesátiletá žena, sotva pět stop vysoká, oblečená v nemocničním rouchu se spoutanými zápěstími – vypadala spíš jako něčí křehká babička než jako kriminálník.
Když předstoupila, soudce Marcus se podíval na spis: zločin krádeže. Potom se podíval zpět na Helen. Něco na tom nesedělo…
65 let žili Helen a její manžel George (88) let, klidný a stabilní život. Každý den se točil kolem jeho léků na srdce – dvanáct malých pilulek, které ho udržely naživu.
Vždy zvládli svůj skromný příjem, dokud jim jedna opožděná platba nezrušila doplňkové pojištění.
V lékárně Helen zjistila, že Georgeův měsíční předpis teď stojí 940$ místo 50$.
Šla domů s prázdnýma rukama a sledovala, jak se jeho stav zhoršuje – mělké dýchání, chrastění na hrudi. Viděla, jak se mu po třech trýznivých dnech zhoršuje zdraví.
Helen udělala to jediné, co ji napadlo udělat. Vrátila se zpět do lékárny, a když se lékárník otočil zády, prášky si smetla do kabelky. Ani se nedostala ke dveřím, když začaly ječet alarmy.
Na policejní stanici jí krevní tlak vyletěl tak nebezpečně, že ji záchranáři odvezli do nemocnice. Nyní však stála před soudcem. Roztřesená, stále ve svém nemocničním rouchu.
„Nikdy bych si nepomyslela, že se dožiju takového dne, Vaše Ctihodnosti,“ zašeptala.
Soudci Marcusovi se pohnula čelist. „Zřízenec,“ řekl tiše, „odstraňte ty řetězy.”
Poté se obrátil na žalobce. „Obvinění z krádeže? Kvůli tomuhle?”
Helen se zhroutila. „Nemohl dýchat,“ řekla skrze slzy. „Nevěděla jsem, co jiného dělat.”
Hlas soudce zazněl napříč soudní síní. „Tohle není zločinec. Toto je odraz našeho selhání.”

Okamžitě stáhl všechna obvinění a poté svolal nouzovou přestávku – nařídil nemocničním sociálním pracovníkům, aby ten samý den měl její manžel potřebné léky.
„Paní Millerové nebude účtováno nic za pobyt v nemocnici,“ prohlásil. „A její manžel dnes dostane léky. Ne zítra, ale dnes.”
Když se reportéři později zeptali na jeho rozhodnutí, soudce Marcus jednoduše řekl: „Spravedlnost není jen o zákonech. Je to o rozpoznání, kdy se systém rozpadl a selhal. Ta žena není zlodějka – je to manželka, která se odmítla vzdát.” ❤️
A jaké jsou vaše příběhy v naší domácí kotlince? Kolik z vás se denně rozhoduje mezi léky a jídlem, mezi střechou nad hlavou a svačinou dětem do školy? Není snad i tohle důsledek selhávání systému?