Tempo růstu Kanadské populace v současnosti činí 2,7 procenta, což je nejvíce od roku 1957
Populace Kanady přesáhla 40 milionů lidí, podle kanadských statistik.
“ Populační hodiny “ federální statistické agentury používají modelování k odhadu populace Kanady v reálném čase. Počítadlo dosáhlo hranice 40 milionů v pátek těsně před 15:00 ET.
„Pro Kanadu je to vzrušující milník,“ uvedl hlavní statistik Anil Arora v prohlášení médií. „Je to silný signál, že Kanada zůstává dynamickou a vstřícnou zemí plnou potenciálu.“
Populace Kanady vzrostla v roce 2022 o rekordní 1 milion, což je urychleno mezinárodní migrací
Podíl přistěhovalců, trvale bydlících obyvatel dosahuje 23% rekordu: sčítání lidu
Míra růstu populace Kanady v současnosti činí 2,7 procenta. To je nejvyšší roční tempo růstu od roku 1957, kdy byla Kanada uprostřed poválečného baby-boomu, uvádí Statistics Canada.
Matti Siemiatycki, ředitel Infrastructure Institute a profesor na katedře geografie a plánování na University of Toronto, uvedl, že populační milník představuje pro Kanadu příležitosti a výzvy.
„Je to uznání, že jsme zemí, která již nějakou dobu roste, že jsme zemí, která nadále přitahuje lidi a je atraktivním místem pro nováčky,“ řekl.
Počet obyvatel Kanady loni vzrostl o více než 1 milion
Kanadská populace loni vzrostla o rekordních 1,05 milionu a asi 96 procent tohoto nárůstu bylo způsobeno mezinárodní migrací, uvedla agentura.
Siemiatycki řekl, že Kanada potřebuje přilákat nováčky, aby zaplnili volná místa odchodem z generace baby boomu do důchodu.
„Z ekonomického hlediska byli nově příchozí opravdu důležití jak pro obsazení pracovních míst, která zde jsou, tak pro spojení nás s ekonomikami v širším světě,“ řekl.
Ale rostoucí populace také představuje problémy, zejména s bydlením, řekl Siemiatycki.
Průměrná cena domu v Kanadě vzrostla v dubnu na 716 000 USD – od ledna vzrostla o 100 000 USD
Stárnoucí populace a pandemie zvýšily řady zdravotnických pracovníků o 204 000, uvádí sčítání lidu
Průměrná cena kanadského domu určeného k dalšímu prodeji se podle Kanadské asociace nemovitostí letos zvýšila čtyři měsíce v řadě. Průměrná prodejní cena domu v dubnu – měsíci, za který jsou k dispozici nejnovější údaje – byla 716 000 USD.
Siemiatycki řekl, že Kanada naléhavě potřebuje postavit další bydlení, aby vyhovovala rostoucí kanadské populaci.
„Jsme v tísni. Po celé zemi jsme nestavěli dostatek jednotek, zvláště na cenově dostupných úrovních,“ řekl.
Siemiatycki však řekl, že přilákání kvalifikovanější pracovní síly může také posílit pracovní sílu potřebnou k výstavbě dalších bytů.
Kanadská populace přesáhla v roce 1997 30 milionů a mohla by dosáhnout 50 milionů již v roce 2043, pokud budou současné trendy pokračovat, uvedl Statistics Canada.
David Kitchens, oceněný zvukový designér Emmy, vytváří zvuk pro některé z největších hollywoodských filmů a televizních pořadů. Začínal jako školník a vypracoval se na majitele jedné z nejžádanějších zvukových společností v oboru.
Sucho nezabránilo prosperitě íránského zemědělství a rekordní produkce obilí, živočišných produktů a potravin bude v aktuálním hospodářském roce překonána. To je nejnovější odhad Světové organizace pro výživu a zemědělství při OSN (FAO) o podrobnostech íránské zemědělské produkce, který zveřejnila v nejnovější zprávě World Food Outlook.
Podle Hamshahriho Írán v posledním hospodářském roce vyprodukoval 10,4 milionu tun pšenice. V aktuálním hospodářském roce však i přes pokračující sucho a samozřejmě s pomocí relativního zdražení garantovaného výkupu pšenice produkce tohoto strategického produktu u nás vzrostla o 25 % a podle FAO odhaduje, že dosáhne 13 milionů tun. Stalo se tak v případě rýže a její produkce vzrostla o 15 %.
16% zlepšení v produkci obilí
V nejnovější zprávě Světové organizace pro výživu a zemědělství Organizace spojených národů (FAO), známé jako světový potravinový výhled, se íránská produkce obilí v hospodářském roce 2022 odhaduje na 19,5 milionu tun. V loňské zprávě FAO byla íránská produkce obilí odhadnuta na 16,8 milionu tun a s tímto propočtem se produkce v roce 2022 zvýšila o 16 %. Podle statistik FAO se současně s nárůstem domácí produkce obilí v Íránu snížil dovoz těchto produktů a celkový dovoz obilí do Íránu v roce 2022 byl vyčíslen na 18,3 milionů tun, což je 15% pokles oproti předchozímu roku.
23% růst zásob obilí
Nejnovější odhady FAO naznačují, že celkové zásoby obilí Íránu dosáhnou na konci roku 2022 12,7 milionu tun z 10,3 milionu tun v roce 2021, což představuje 23% nárůst. Podle údajů této mezinárodní organizace z celkových 12,7 milionu tun zásob obilí Íránu v roce 2022 8,5 milionu tun souvisí se zásobami pšenice a s tímto účtem, vezmeme-li v úvahu 6,4 milionu tun zásob pšenice Íránu v předchozím roce, zásoba tohoto strategického obilí u nás 2,1 tuny se zvýší o 32,8 %.
Rostoucí produkce pšenice a snižování dovozu
Světová organizace pro výživu a zemědělství OSN ve své zprávě odhaduje produkci pšenice v Íránu v roce 2022 na 13 milionů tun, což je výrazný nárůst o 25 % ve srovnání s produkcí 10,4 milionů tun v předchozím roce. Dovoz pšenice Íránu se naopak letos snížil o 37 % a zatímco loni dovezl 7,9 milionu tun pšenice, letos doveze jen 5 milionů tun pšenice. Tato mezinárodní organizace rovněž odhadla íránskou produkci kukuřice v hospodářském roce 2022 na 1,3 milionu tun a produkci íránského ječmene na 3 miliony tun, což se oproti předchozímu roku nezměnilo. Také produkce olejnin zůstala oproti předchozímu roku nezměněna na úrovni 900 tisíc tun.
Záhada 500 tisíc tun rýže
Podle zprávy Světové organizace pro výživu a zemědělství (FAO) se produkce rýže v Íránu v hospodářském roce 2022 zvýšila o 300 000 tun, což odpovídá 15 %, ze 2 milionů tun v předchozím roce na 2,3 milionů tun. v úrodném roce 2022. Navzdory nárůstu domácí produkce se v zájmu uspokojení poptávky letos zvýšil také dovoz rýže o 12 % a dosáhl 1,8 mil. tun; Zatímco v předchozím roce se do země dostalo 1,6 milionu tun rýže. S tímto účtem jsou zásoby rýže na íránském trhu v roce 2022 500 000 tun v důsledku zvýšení domácí produkce a růstu dovozu, více než v předchozím roce. Vyvstává otázka, že s tímto množstvím nárůstu zásob rýže, jaký je důvod otřesů na trhu s tímto produktem a nárůstu podvodů na íránském trhu s rýží?
Seznam výroby masa
Odhady FAO o produkci a obchodu s masem a mlékem v Íránu v úrodném roce 2022 ukazují, že odstranění 4200 tomanů oběživa v tomto roce nemělo negativní dopad na tento sektor íránského hospodářství a dokonce i íránská produkce červeného masa a mléka vzrostla.
Podle údajů této mezinárodní organizace, zatímco v předchozím roce byla produkce mléka v Íránu oznámena na 8 milionů a 531 tisíc tun, toto číslo vzrostlo o 0,5 % a v hospodářském roce 2022 dosáhlo 8 milionů a 577 tisíc tun navzdory odstranění 4200 tomanů měny. Také v tomto období nebyla produkce červeného masa negativně ovlivněna odstraněním 4 200 oběživa; A to tak, že produkce telecího masa vzrostla o 3 % a dosáhla 568 tisíc tun a produkce skopového masa vzrostla také o 1 % na 344 tisíc tun. Produkce kuřecího masa mezitím čelila 3% poklesu oproti roku 2021 a snížila se na 2 miliony a 107 tisíc tun; Zatímco v předchozím roce se v zemi vyprodukovalo 2 miliony a 183 tisíc tun kuřecího masa.
Limit vývozu mléčných výrobků se stal těžkým.
Výzkumy ukazují, že v roce 2022 se dovoz íránských mléčných výrobků snížil o 3 % ve srovnání s předchozím rokem a dosáhl 100 000 tun, zatímco vývoz íránských mléčných výrobků v hospodářském roce 2022 čelil výraznému nárůstu o 14 % z 1 220 000 tun ročně, dříve se během letošního roku zvýšil na 1 394 tis. Podle Hamshahriho Irák nedávno zakázal dovoz značného množství hotového zboží a potravinářských výrobků, včetně mléčných výrobků a zmrzliny, aby podpořil domácí produkci. Vzhledem k tomu, že jednou z íránských destinací pro vývoz mléčných výrobků je irácký trh, existuje možnost negativního dopadu tohoto usnesení na obchodní bilanci mléčných výrobků a na pokles jejich vývozu
Ora cestovala ze svého domova v Izraeli do Saint Hill v Anglii — a přímo září! Orova aura je obklopena přírodou a prochází auditem na tomto historickém místě!
Na summitu G77 a Číny jsou zastoupeny Saúdská Arábie, Bahrajn, Omán a Jemen
Království Saúdské Arábie a Bahrajnu, stejně jako Ománský sultanát a Jemenská republika, které jsou součástí tzv. Skupiny 77 a Čína, jsou na svém summitu hlav států hojně zastoupeny. a vlády, která se v rámci tématu: „Aktuální výzvy rozvoje: role vědy, technologie a inovací“ slaví 15. a 16. září v Havaně na Kubě.
Na summitu G77 a Číny jsou zastoupeny Saúdská Arábie, Bahrajn, Omán a Jemen
Jménem správce Dvou svatých mešit a krále Saúdské Arábie vede delegaci své země ministr zahraničních věcí Jeho Výsost princ Faisal bin Farhan bin Abdullah Al Saud v doprovodu stálého představitele království k OSN, Dr. Abdulaziz Al-Wasil, a saúdský velvyslanec na Kubě, pan Faisal Falah Al-Harbi.
Hlavním představitelem Bahrajnu je kancléř Dr. Abdullatif bin Rashid Al-Zayani, který se této velké události účastní společně s panem Jamal Faris Al-Ruwaie, stálým představitelem tohoto království při OSN, panem Jamalem Farisem Al-Ruwaie. Hamad Ali Al-Mannaie, poradce kancléře pro politické záležitosti, a pan Talal Abdulsalam Al-Ansari, generální ředitel ministerstva zahraničí.
Vedoucím delegace Ománu je ministr zahraničních věcí Sayyid Badr bin Hamed bin Hamood Al-Busaidi, který se účastní v doprovodu velvyslance Rovingu, pana Abdulazize Abdullaha Zahira Al-Hinaie a vedoucího ředitelství pro mezinárodní obchod, Ekonomika znalostí a technologií, pan Afkar Nadhim Ali Al-Farsi.
Oficiální jemenskou delegaci vede ministr zahraničních věcí a krajanů Dr. Ahmed Awad bin Mubarak a doprovázejí ji radní Ahmed Al-Sharabi a Salem bin Mubarak.
Čtyři ministři zahraničí během svého pobytu v Havaně a na okraj summitu také vypracují program bilaterálních setkání s kubánskými úřady a protějšky z jiných zemí, aby si vyměnili otázky společného zájmu.
Skupina 77 a Čína má v současné době 134 členů a stala se největší mezivládní organizací rozvojových zemí v OSN, která poskytuje jižním národům prostředky k vyjádření a prosazování jejich kolektivních ekonomických zájmů a zlepšení jejich schopnosti společného vyjednávání o hlavních ekonomických otázkách. . (EmbaCuba Saúdská Arábie)
4010A Pronájem plně zařízeného bytu 2+1, 70 m2 Praha 1 – Nové Město, Ve SmečkáchPronájem plně zařízeného bytu 2+1, 70 m2 Praha 1 – Nové Město, Ve SmečkáchPronájem plně zařízeného bytu 2+1, 70 m2 Praha 1 – Nové Město, Ve SmečkáchPronájem plně zařízeného bytu 2+1, 70 m2 Praha 1 – Nové Město, Ve SmečkáchPronájem plně zařízeného bytu 2+1, 70 m2 Praha 1 – Nové Město, Ve Smečkách
Pronájem zařízeného bytu 2+1, 70 m2 ve 3. patře s výtahem v neoklasicistním domě v klidné jednosměrné ulici ústící na Václavské náměstí v úplném centru Prahy.
Pronájem plně zařízeného bytu 2+1, 70 m2 Praha 1 – Nové Město, Ve SmečkáchPronájem plně zařízeného bytu 2+1, 70 m2 Praha 1 – Nové Město, Ve Smečkách
Byt sestává ze vstupní chodby, obývacího pokoje orientovaného do ulice, ložnice orientované do klidného vnitrobloku, koupelny, oddělené toalety.
Pronájem plně zařízeného bytu 2+1, 70 m2 Praha 1 – Nové Město, Ve Smečkách
Parketové podlahy, možnost telefonní linky a připojení na internet.
Pronájem plně zařízeného bytu 2+1, 70 m2 Praha 1 – Nové Město, Ve Smečkách
Dům ve kterém je nabízený byt je v atraktivní lokalitě doslova pár kroků od Václavského náměstí s rychlým přístupem ke všem třem trasám pražského metra.
Pronájem plně zařízeného bytu 2+1, 70 m2 Praha 1 – Nové Město, Ve Smečkách
V okolí veškerá občanská vybavenost: obchody, restaurace, parky, divadla, kina, obchodní centra, supermarkety, knihovna, základní školy, gymnázium a stanice metra „A“ a „C“ Muzeum. Byt je ihned volný.
Koncentrační tábory – nástroj totalitní moci sloužící k izolaci a likvidaci odpůrců režimu či nepohodlných skupin obyvatelstva. V roce 1934 je J. Goebbels nazval „tábory určenými k převýchově protispolečenských živlů těmi nejhumánnějšími prostředky“, ve skutečnosti byly místy nejstrašnějšího mučení a vražd. Postupně se staly nástrojem holocaustu. V roce 1939 existovalo v nacistickém Německu šest koncentračních táborů, za války jejich počet výrazně stoupl. Nejznámější jsou Buchenwald, Dachau, v Polsku vyhlazovací tábory Majdanek, Treblinka a Osvětim. Počet obětí nelze přesně zjistit, odhaduje se na milióny.
Majdanek
Koncentrační tábor Majdanek (foto z 24. 6. 1944) – Konzentrationslager der Waffen SS Lublin – předměstí Lublinu, Polsko
O zřízení táboru v Lublinu rozhodl H. Himmler při své návštěvě města koncem července 1941. Provedením svého záměru pověřil Udilo Globočnika, vedoucího policie a SS v distriktu Lublin. V jeho nařízení mimo jiné zní : Pověřenec RFSS zřizuje tábor pro 25–30 tisíc vězňů k nasazení do dílen a na stavby SS a policie. V táboru budou tvořeny vedlejší tábory po stanovištích.
Nový tábor, obecně zvaný Majdanek, byl vybudován na jihovýchodním okraji města Lublinu u státnice (dálkové silnice) Zamosc a Lvov. Tato poloha úzce souvisela s hospodářsko-politickými plány nacistů s lublinským regionem. Byl to nejvzdálenější, na východ orientovaný tábor. Původní koncept, v němž byla předpokládaná rozloha o 270 ha, byl pozměněn a zvětšen na 516 ha. Na této ploše měly být baráky s celkovou kapacitou asi 250 000 vězňů. Mimo to byly plánovány správní budovy, hospodářská zařízení a dílny. Válečné porážky Němců vedly ale ke zmírnění těchto plánů. V letech 1941–1945 byla proto realizována přibližně jen jedna pětina původního záměru.
Výstavbou tábora byla pověřena Centrální stavební správa, Waffen SS a policie Lublin. Byla kompetentní k uskutečnění investičních plánu. Stavební práce organizovala a koordinovala „Stavební správa zajateckého tábora Lublin“, později „Stavební správa táboru Lublin“, která zodpovídala za provedení pracovní síly, rozdělovaní stavebního materiálu a dozor. Jejími vedoucími a hlavními staviteli tábora byli SS Untersturmführer Fischer a Untersturmführer Müller.
V poměrně krátké době bylo v tábore zřízeno na 280 různých objektů. Byly to : Budovy pro vězně, správní a hospodářské a výrobní budovy, vyhlazovací zařízení – plynové komory a krematoria, dále zařízení pro zajištění tábora – oplocení, strážní věže a strážnice. Kromě toho bylo položeno 25 418 m vodního a kanalizačního vedení a vybudováno 4 050 m štěrkových cest.
Centrální část tábora tvořily vězeňské budovy postavené na tzv. polích. Jedno pole byl 6 ha velký obdélník obklopený dvojitým plotem z ostnatého drátu pod vysokým napětím. Kolem šesti vězeňských polí bylo zřízeno 18 strážních věží, kde měli SS-mani nepřetržitou hlídku. Na každém poli stálo ve dvou řadách 24 budov, mezi nimi byl Appelplatz se šibenicí uprostřed. Vně vězeňských polí byla zbudována část pro masové vyvražďování, dále hospodářské budovy využívané jako dílny a sklady, ubytování pro SS, domy pro velení tábora a kasárny. Všechny budovy byly ze dřeva, s výjimkou velitele tábora a v předpolí tábora stojící jednopatrové budovy – tzv. Bílého domu. Ve vězeňské části bývalého tábora jsou dochovány budovy na poli III, oplocení pěti polí a strážní věže. Naproti tomu stojí ve výši dvora dodnes dochované plynové komory, spojené se stříhárnou, za polem V je krematorium, jehož dřevěná nástavba byla poté, co ji nacisté při rozpouštění tábora vypálili, znovu obnovena. Dochováno kromě toho zůstalo i mnoho hospodářských budov, které byly postaveny u silnice podél vězeňských polí a dnes jsou v nich umístěny výstavy. Z budov SS jsou zachovány kasárna dozorkyň, správní budova a již zmíněný „Bílý dům“. Průběh všech silnic a příkopů na území Památníku odpovídá původního stavu. Pozoruhodná je především tzv. černá cesta, vedoucí od pomníku směrem k plynovým komorám, po niž byly vedeny transporty vězňů do tábora. Na tuto cestu byly položeny části zničených náhrobku ze židovských hřbitovů. Ze stejné doby pochází i zásobováni vodou a kanalizační síť Památníků.
Území bývalého tábora s dalšími táborovými relikty bylo převzato Státním muzeem v Majdanku, které bylo zřízeno z rozhodnutí Polského výboru národního osvobození na podzim r.1944. Podle zákona Sejmu Republiky Polsko z 2.července 1947 má zůstat památníkem utrpení pro následující generace.
Osvětim
Konzentrationslager Auschwitz (Osvětim) byl komplex nacistických koncentračních táborů v Němci okupovaném Polsku (Osvětim – Auschwitz, Březinka – Birkenau)
Osvětim (německy Auschwitz), která byla největším nacistickým koncentračním a vyhlazovacím táborem, byla založena na Himmlerův rozkaz z 27. dubna 1940 v blízkosti polského městečka Oswiecim. První vězňové – především Poláci věznění z politických důvodů – sem byli zavlečeni v červnu 1940 a byli využíváni k otrocké práci. V březnu 1941 zde již bylo registrováno více než 10 tisíc vězňů. Osvětimský tábor byl známý pro svou tvrdost. Neblaze proslulý byl především blok 11 (tzv. bunkr), kde byli vězňové trestáni tím nejkrutějším způsobem. Před ním stála tzv. černá zeď, u níž se konaly časté popravy. Nápis „Arbeit macht frei!“, který byl umístěn nad hlavní bránou osvětimského kmenového tábora, tak byl pouhým cynickým výsměchem.
Symbolem bezohledného využívání vězňů se staly lékařské pokusy prováděné na vězních nacistickými lékaři, např. neblaze proslulým Josefem Mengele. Tito „lékaři“ experimentovali mj. se sterilizací židovských žen a prováděli pokusy na dětech, především na dvojčatech.
V březnu 1941 poručil Himmler vedle původního kmenového tábora postavit druhý rozsáhlejší komplex, který byl nazván Osvětim II – Birkenau. Tábor v Birkenau byl rozdělen do řady podsekcí ohraničených ostnatým drátem nabitým elektřinou. V sekci BIIb byl v letech 1943 – 1944 umístěn tzv. terezínský rodinný tábor. Při nejvyšším stavu bylo v Birkenau více než 100 tisíc vězňů. V březnu 1942 byl v blízkých Monovicích zřízen tábor Osvětim III, nazývaný též Buna Monovice, kde si německá firma I. G. Farben zřídila továrnu na výrobu syntetického kaučuku. Jako pracovní sílu využívala otrocké práce vězňů. K Osvětimi dále náleželo 45 dalších pobočných táborů, kde byli vězňové nuceni k otrocké práci – většinou pro německé firmy.
Osvětim se stala jedním z táborů, kde probíhalo masové vyvražďování Židů. V létě 1941 předal Heinrich Himmler veliteli osvětimského tábora Rudolfu H. příkaz vybudovat v Osvětimi centrum masového vraždění Židů. První plynová komora byla zřízena v Osvětimi I. V ní byly v září 1941 poprvé vyzkoušeny a ověřeny vražedné účinky cyklonu B – látky, která se běžně používala pro deratizaci. Později byly v Birkenau postaveny čtyři velké plynové komory, v nichž mohlo být denně zavražděno na šest tisíc lidí. Plynové komory byly maskovány jako sprchy, které měly oběti přesvědčit, že jde o desinfekční opatření, kterým musejí projít dříve, než budou posláni na práci v táboře.
Od konce března 1942 začaly do Osvětimi proudit židovské transporty z nacisty ovládaných zemí. Nejdříve sem byli deportováni Židé ze Slovenska z Francie, od července 1942 z Nizozemí, od srpna z Belgie a Jugoslávie. Od října 1942 do října 1944 bylo z Terezína do Osvětimi deportováno více než 46 tisíc vězňů. Část z nich byla na přechodnou dobu umístěna v tzv. terezínském rodinném táboře. Po celý rok 1943 do Osvětimi přijížděly transporty z Německa a dalších zemí v nacistické sféře moci. Obětí poslední velké vlny deportací do Osvětimi se stali maďarští Židé, kteří sem byli deportováni od května do července 1944.
Na základě Himmlerova příkazu z 29. ledna 1943 bylo do Osvětimi deportováno také zhruba 20 tisíc Romů, kteří většinou zahynuli v plynových komorách.
Fronta nic netušících lidí směřujících k plynové komoře a krematoriu
Po příjezdu transportu na rampu v Birkenau se konala tzv. selekce, při které důstojníci SS rozhodovali o tom, kdo bude vzat na práci a kdo bude poslán přímo do plynových komor. Často jen náhoda, nebo nálada esesmana rozhodovala o smrti nebo o naději na přežití. Vězňové vybraní na otrockou práci byli posláni do některého z mnoha dalších pobočných táborů Osvětimi nebo jinam v systému nacistických koncentračních táborů, jejichž cílem bylo tzv. Vernichtung durch Arbeit – vyhlazení prací.
Vězňové táborové tyranii vzdorovali různými formami odboje. Odbojové organizace pomáhaly vězněným shánět léky a potraviny, dokumentovaly nacistické zločiny, pomáhaly při útěku a sabotážích, snažili se prosadit politické vězně do zodpovědných pozic a připravovaly se na povstání. Z Osvětimi uprchlo celkem 667 vězňů, z nichž však 270 bylo dopadeno již v okolí tábora a okamžitě popraveno. Nejznámějším případem byl útěk dvou slovenských Židů Alfreda Wetzlera a Waltera Rosenberga (Rudolf Vrba), kterým se podařilo přejít na Slovensko a informovat tamější židovské vedení a jeho prostřednictvím celý svět o hrůzné skutečnosti Osvětimi, o níž sepsali obsáhlou zprávu. 7. října 1944 došlo v Birkenau k povstání Sonderkommanda pracujícího v plynových komorách. Vězňům se podařilo zničit jednu z plynových komor a narušit tak vyhlazovací proces. Všichni povstalci zahynuli. Popravena byla také skupina mladých vězeňkyň, které povstalcům propašovaly z továrny v Monovicích střelný prach.
Brzy poté byly plynové komory a krematoria na Himmlerův rozkaz zničeny. Před postupující Rudou armádou bylo třeba skrýt stopy vražedné mašinérie. Když se v lednu 1945 začala k táboru sovětská vojska blížit, začalo chvatné vyklízení tábora. 58 tisíc vězňů bylo vyhnáno na pochody smrti – větší část z nich byla v jejich průběhu zavražděna. 27. ledna 1945 vstoupila do tábora Rudá armáda. Nalezla zde 7650 vyčerpaných a vyhladovělých vězňů a řadu dokladů o zločinech, které nacisté nestačili včas zničit. Tak bylo v táborových skladech nalezeno téměř 8 tun lidských vlasů a přes milion pánských obleků a dámských šatů.
Podle různých odhadů bylo v Osvětimi zmařeno 1.2 až 1.6 milionu lidských životů. Osvětim se stala symbolem nacistického „konečného řešení židovské otázky“, symbolem nelidskosti a genocidy.
Po válce se v Polsku a ve Spolkové republice Německo konala řada procesů proti pachatelům zločinů z Osvětimi. V roce 1947 byl v Polsku odsouzen k smrti a popraven velitel Osvětimi Rudolf H.. V témže roce se v Krakově konal proces proti 40 dalším pachatelům. Ve Frankfurtu nad Mohanem bylo v letech 1963 – 1966 odsouzeno dalších 22 Němců za zločiny spáchané v Osvětimi.
Jediné slovo – Auschwitz – se často používá k zapouzdření souhrnu pronásledování a utrpení spojeného s tím, co nazýváme holocaustem. Přesto zaměření na jediný koncentrační tábor – jakkoli strašlivé, co se tam stalo, jakkoli masivně katastrofální jeho rozsah – zanechává neúplný příběh, okleštěnou historii. Nedokáže plně sdělit nesčetné množství způsobů, jakými se jednotlivci zapletli na straně pachatelů, a zatemňuje rozmanitost zkušeností mezi širokou škálou obětí, když bojovaly a umíraly, nebo se jim navzdory všem předpokladům podařilo přežít. V tomto procesu také postrádáme pokračující dědictví nacistické perzekuce napříč generacemi a napříč kontinenty.
kniha „Zúčtování: Odkaz nacistické perzekuce a hledání spravedlnosti“ (Reckonings: Legacies of Nazi Persecution and the Quest for Justice) Mary Fulbrooková zkoumá stíhání německého soudního systému za nacistické válečné zločiny po druhé světové válce a relativně malý počet vysokých trestů udělovaných pachatelům genocidy.
Obsáhlá kniha Britské historičky Mary Fulbrookové se pokouší rozšířit naše chápání, zkoumá životy jednotlivců v celém spektru utrpení a viny, přičemž každý z nich zachycuje jednu malou část velkého příběhu. Ve svém jádru se Reckonings snaží odhalit nesoulad mezi oficiálními mýty o „vyrovnávání se s minulostí“ na jedné straně a rozsahem, v jakém se drtivá většina nacistických pachatelů vyhýbala spravedlnosti, na straně druhé. V nástupnických státech Třetí říše – východní Německo, západní Německo a Rakousko – se pokusy o spravedlnost v letech a desetiletích po roce 1945 značně lišily. Komunistický východoněmecký stát pronásledoval nacistické zločince a vynášel přísné tresty; Západní Německo ve snaze udělat čáru za minulostí tíhlo ke shovívavosti a toleranci. Rakousko až do 80. let téměř vůbec nečinilo zúčtování, dokud se neobjevily zprávy o minulosti generálního tajemníka OSN Kurta Waldheima. Po různých obdobích soudních procesů a svědectví po válce, po změně postojů k pachatelům i přeživším tato významná kniha těžce zatěžuje misky vah spravedlnosti.
Holocaust není pouhou „historií“ a památná krajina, která jej pokrývala, se sotva dotýká povrchu; pod ní víří vír dozvuků nacistické éry. Zúčtování využívá příběhy těch, kteří zůstali pod radarem veřejných reprezentací, mimo pozornost médií, a zároveň jejich zkušenosti situují do měnících se širších kontextů a prostředí, v nichž se snažili dát smysl bezprecedentnímu utrpení. Fulbrooková používá slovo „zúčtování“ v nejširším možném smyslu, aby evokovala důsledky násilí na přímo zúčastněných, ale i nepřímo postižených a jak se jeho účinky rozšířily téměř nekonečně napříč místem a časem.
Předseda Unie orchestrálních hudebníků České republiky Jiří Dokoupil vydal video s naléhavým prohlášením, ve kterém ostře kritizuje vládní opatření, které poškozují kulturu. Zároveň se vyjádřil proti postupům ministra kultury Martina Baxy.
Jiří Dokoupil (zdroj Jiří Dokoupil)
„Vážené kolegyně, vážení kolegové, milí přátelé, musím se na vás obrátit touto formou, protože nastala naprosto šílená konstelace, která tu v našem oboru nebyla řadu let. Tahle konstelace, velmi nepříznivá, je tvořena hned čtyřmi základními faktory,” říká Jiří Dokoupil ve videu zveřejněném na sociálních sítích.
Dále pokračuje: „Tím prvním je, že stát se rozhodl šetřit – a to tak, že především na kultuře. Znamená to, že pro rok 2024 se chystá nucená úspora na prostředcích, které potřebují nejen příspěvkové organizace samotného ministerstva kultury, ale je zde i záměr ministra významným způsobem znovu omezit podporu regionálních kulturních institucí, divadel, symfonických orchestrů. K tomu přičtěme stagnující platy v kultuře, kdy vláda stále trvá na záměru nezvyšovat platy ani v roce 2024. To při extrémní dlouhotrvající inflaci a dosti významném propadu životní úrovně nás všech zaměstnanců v kultuře. Do toho si přidejme třetí bod, a to je VKI – tzv. návrh zákona o veřejné kulturní instituci, který docela tvrdě a velmi neseriózně celou dobu protlačuje pan ministr Baxa.
Nejenže tento návrh vlastně nesplňuje ono proklamované zadání – více zdrojového financování a stability – ale podle našeho názoru jde navíc o zákon pro organizace a zaměstnance v zásadě vysoce rizikový. A čtvrtý bod, to je sociální dialog. Spousta lidí se ptá, co to znamená? Sociální dialog by měl vypadat tak, že pokud se sejdeme my, zástupci zaměstnanců, zaměstnavatelů s představiteli vlády, případně ministerstva kultury, tak se bude hledat určité řešení, které bude kompromisní. Takto ale sociální dialog v současné době a za celou dobu vlády pana Fialy a pana ministra kultury v akci nevypadá. Ten vypadá tak, že když už jsme na nějakém jednání, můžeme si říkat, co chceme. Pan ministr oznámí svá rozhodnutí a tím celý sociální dialog končí. To je podle nás špatně. Vážení, nikdy jsme neměli potřebu dělat nějaký významný veřejný apel, ale nyní cítíme, že bez něj to nepůjde. Proto jsme se rozhodli zahájit kampaň Nenechme kulturu utichnout. Pod textem, nebo heslem Hraju forte. Já jsem se v tuhle chvíli rozhodl, že to forte hrát budu. K tomu ale potřebujeme i vás. Proto vás žádám za vedení Unie orchestrálních hudebníků – podpořte nás a hrajte to forte s námi. Jenom tak, podle nás, je možné zabránit úpadku celého našeho oboru.”
Historička Mary Fulbrooková v nové knize poznamenává, že zatímco až milion Němců se aktivně účastnil během druhé světové války genocidy židů, jen několik tisíc bylo odsouzeno k více než 3 letům vězení.
Tato fotografie z roku 1942, kterou poskytla státní prokuratura v Hamburku prostřednictvím United States Holocaust Memorial Museum, ukazuje Heinricha Himmlera uprostřed vlevo, jak si potřásá rukama s novými rekruty do gardy v koncentračním táboře Trawniki v nacisty okupovaném Polsku. (úřad státního zastupitelství v Hamburku přes United States Holocaust Memorial Museum přes AP)
Ačkoli se předpokládá, že až milion lidí se aktivně podílelo na vyhlazování milionů židů během holocaustu, jen asi 20 000 bylo někdy shledáno vinnými ze zločinů a méně než 600 dostalo vysoké tresty, píše britská historička holocaustu v novém článku.
V knize „Zúčtování: Odkaz nacistické perzekuce a hledání spravedlnosti“ (Reckonings: Legacies of Nazi Persecution and the Quest for Justice) Mary Fulbrook zkoumá stíhání německého soudního systému za nacistické válečné zločiny po druhé světové válce a relativně malý počet vysokých trestů udělovaných pachatelům genocidy.
V knize „Zúčtování: Odkaz nacistické perzekuce a hledání spravedlnosti“ (Reckonings: Legacies of Nazi Persecution and the Quest for Justice) Mary Fulbrooková zkoumá soudní stíhání Němců za nacistické válečné zločiny po druhé světové válce uvnitř německého soudního systému a relativně malý počet vysokých trestů udělovaných pachatelům genocidy.
Historička Mary Fulbrooková
Mary Fulbrooková, profesorka německých dějin a děkanka Fakulty sociálních a historických věd University College London, poznamenává, že „možná 200 000 lidí, a možná blíž k milionu, se v té či oné chvíli aktivně podílelo na zabíjení židovských civilistů. A řady těch, kteří to umožnili, byly mnohem širší.“
Ale zatímco v západním Německu a ve sjednoceném Německu mezi lety 1946 a 2005 bylo zahájeno řízení proti 140 000 jednotlivcům, pouze 6 656 bylo odsouzeno za nacistické zločiny. A „naprostá většina rozsudků – necelých pět tisíc (4 993) – byla relativně mírná s trestem odnětí svobody až na dva roky,“ píše Fulbrooková.
„Z těch pachatelů, kteří byli před koncem dvacátého století skutečně postaveni před soud ve Spolkové republice Německo, bylo nakonec pouze 164 jednotlivců odsouzeno jako pachatelé vraždy, nikoli za menší zločiny,“ píše. „Vzhledem ke stovkám tisíc jednotlivců, kteří byli zapojeni do mašinérie masového vraždění, a šesti milionům lidí, kteří zemřeli při tom, co dnes nazýváme holocaustem, není 164 odsouzení za vraždu působivý počet.“
Dodává, že „celkový počet osob odsouzených ve Spolkové republice za nacistické zločiny byl sám o sobě nižší než počet lidí, kteří byli zaměstnáni pouze v Osvětimi.
Na východě byla situace poněkud lepší, v letech 1945 až 1989, kdy bylo Německo znovu sjednoceno, bylo vyneseno celkem 12 890 rozsudků o vině. V průměru jednotlivci také čelili tvrdším trestům, pokud byli shledáni vinnými. Ale opět většina, 7 372 trestů, byla za trest odnětí svobody do tří let.
Celkem bylo za své činy v celém Německu odsouzeno k trestu smrti nebo doživotí 567 osob.
Fulbrooková obviňuje „právní systémy, politické ohledy a sociální praktiky, [které] jednoduše nebyly schopny vypořádat se se státem podporovanými násilnými činy v rozsahu spáchaném za nacistické vlády.
Poznamenává také, že poválečný právní systém západního Německa byl opanován mnoha bývalými nacisty.
Soudy často akceptovaly tvrzení obžalovaných, že „pouze se řídily rozkazy“, a akceptovaly jejich tvrzení, že se pokusili usnadnit smrt obětí jako polehčující faktory.
Ve skutečnosti, ne-li úmyslně, západoněmecké právo tolerovalo poslušnost smrtícímu režimu a odsuzovalo pouze ty, kteří individuálně překročili již tak vražedné meze nacismu,“ argumentuje Fulbrook.
Historička uznává, že německý Ústřední úřad pro vyšetřování nacionálně socialistických zločinů, činný od roku 1958 do dnešního dne, „byl vytrvalý po mnoho desetiletí, a to i s velmi omezenými zdroji, při shromažďování důkazů a provádění výzkumu. To, co bylo odhaleno v tomto výzkumu, představovalo jen malý zlomek toho, co se stalo za nacistické nadvlády v Evropě, a to, co se ukázalo u soudu, byla jen nepatrná špička obrovského ledovce.
A poznamenává, že v posledních letech odhodlaní vyšetřovatelé vystupňovali úsilí, aby byli tito zločinci, kteří jsou stále naživu, předáni spravedlnosti.
„Nové generace ve sjednocené Spolkové republice Německo na konci dvacátého a počátku dvacátého prvního století se snažily napravit nečinné chování předchozích generací tím, že se s novou energií snažily vystopovat a postavit před soud každého posledního nacistu, “ ona říká.
Právě tento měsíc šel před soud 94letý bývalý esesák Johann Rehbogen, který byl obviněn z napomáhání vraždě za zločiny spáchané během let, kdy sloužil jako dozorce v koncentračním táboře Stutthof.
Nicméně vzhledem k tomu, že ke stíhání zbývá tak málo lidí, Fulbrooková si stěžuje, že „pokračující nerovnováha“ v německém stíhání Německých válečných zločinců „lze se k nim pouze pouze přihlásit, ale již je nelze napravit“.
