Ora cestovala ze svého domova v Izraeli do Saint Hill v Anglii — a přímo září! Orova aura je obklopena přírodou a prochází auditem na tomto historickém místě!
Na summitu G77 a Číny jsou zastoupeny Saúdská Arábie, Bahrajn, Omán a Jemen
Království Saúdské Arábie a Bahrajnu, stejně jako Ománský sultanát a Jemenská republika, které jsou součástí tzv. Skupiny 77 a Čína, jsou na svém summitu hlav států hojně zastoupeny. a vlády, která se v rámci tématu: „Aktuální výzvy rozvoje: role vědy, technologie a inovací“ slaví 15. a 16. září v Havaně na Kubě.
Na summitu G77 a Číny jsou zastoupeny Saúdská Arábie, Bahrajn, Omán a Jemen
Jménem správce Dvou svatých mešit a krále Saúdské Arábie vede delegaci své země ministr zahraničních věcí Jeho Výsost princ Faisal bin Farhan bin Abdullah Al Saud v doprovodu stálého představitele království k OSN, Dr. Abdulaziz Al-Wasil, a saúdský velvyslanec na Kubě, pan Faisal Falah Al-Harbi.
Hlavním představitelem Bahrajnu je kancléř Dr. Abdullatif bin Rashid Al-Zayani, který se této velké události účastní společně s panem Jamal Faris Al-Ruwaie, stálým představitelem tohoto království při OSN, panem Jamalem Farisem Al-Ruwaie. Hamad Ali Al-Mannaie, poradce kancléře pro politické záležitosti, a pan Talal Abdulsalam Al-Ansari, generální ředitel ministerstva zahraničí.
Vedoucím delegace Ománu je ministr zahraničních věcí Sayyid Badr bin Hamed bin Hamood Al-Busaidi, který se účastní v doprovodu velvyslance Rovingu, pana Abdulazize Abdullaha Zahira Al-Hinaie a vedoucího ředitelství pro mezinárodní obchod, Ekonomika znalostí a technologií, pan Afkar Nadhim Ali Al-Farsi.
Oficiální jemenskou delegaci vede ministr zahraničních věcí a krajanů Dr. Ahmed Awad bin Mubarak a doprovázejí ji radní Ahmed Al-Sharabi a Salem bin Mubarak.
Čtyři ministři zahraničí během svého pobytu v Havaně a na okraj summitu také vypracují program bilaterálních setkání s kubánskými úřady a protějšky z jiných zemí, aby si vyměnili otázky společného zájmu.
Skupina 77 a Čína má v současné době 134 členů a stala se největší mezivládní organizací rozvojových zemí v OSN, která poskytuje jižním národům prostředky k vyjádření a prosazování jejich kolektivních ekonomických zájmů a zlepšení jejich schopnosti společného vyjednávání o hlavních ekonomických otázkách. . (EmbaCuba Saúdská Arábie)
4010A Pronájem plně zařízeného bytu 2+1, 70 m2 Praha 1 – Nové Město, Ve SmečkáchPronájem plně zařízeného bytu 2+1, 70 m2 Praha 1 – Nové Město, Ve SmečkáchPronájem plně zařízeného bytu 2+1, 70 m2 Praha 1 – Nové Město, Ve SmečkáchPronájem plně zařízeného bytu 2+1, 70 m2 Praha 1 – Nové Město, Ve SmečkáchPronájem plně zařízeného bytu 2+1, 70 m2 Praha 1 – Nové Město, Ve Smečkách
Pronájem zařízeného bytu 2+1, 70 m2 ve 3. patře s výtahem v neoklasicistním domě v klidné jednosměrné ulici ústící na Václavské náměstí v úplném centru Prahy.
Pronájem plně zařízeného bytu 2+1, 70 m2 Praha 1 – Nové Město, Ve SmečkáchPronájem plně zařízeného bytu 2+1, 70 m2 Praha 1 – Nové Město, Ve Smečkách
Byt sestává ze vstupní chodby, obývacího pokoje orientovaného do ulice, ložnice orientované do klidného vnitrobloku, koupelny, oddělené toalety.
Pronájem plně zařízeného bytu 2+1, 70 m2 Praha 1 – Nové Město, Ve Smečkách
Parketové podlahy, možnost telefonní linky a připojení na internet.
Pronájem plně zařízeného bytu 2+1, 70 m2 Praha 1 – Nové Město, Ve Smečkách
Dům ve kterém je nabízený byt je v atraktivní lokalitě doslova pár kroků od Václavského náměstí s rychlým přístupem ke všem třem trasám pražského metra.
Pronájem plně zařízeného bytu 2+1, 70 m2 Praha 1 – Nové Město, Ve Smečkách
V okolí veškerá občanská vybavenost: obchody, restaurace, parky, divadla, kina, obchodní centra, supermarkety, knihovna, základní školy, gymnázium a stanice metra „A“ a „C“ Muzeum. Byt je ihned volný.
Koncentrační tábory – nástroj totalitní moci sloužící k izolaci a likvidaci odpůrců režimu či nepohodlných skupin obyvatelstva. V roce 1934 je J. Goebbels nazval „tábory určenými k převýchově protispolečenských živlů těmi nejhumánnějšími prostředky“, ve skutečnosti byly místy nejstrašnějšího mučení a vražd. Postupně se staly nástrojem holocaustu. V roce 1939 existovalo v nacistickém Německu šest koncentračních táborů, za války jejich počet výrazně stoupl. Nejznámější jsou Buchenwald, Dachau, v Polsku vyhlazovací tábory Majdanek, Treblinka a Osvětim. Počet obětí nelze přesně zjistit, odhaduje se na milióny.
Majdanek
Koncentrační tábor Majdanek (foto z 24. 6. 1944) – Konzentrationslager der Waffen SS Lublin – předměstí Lublinu, Polsko
O zřízení táboru v Lublinu rozhodl H. Himmler při své návštěvě města koncem července 1941. Provedením svého záměru pověřil Udilo Globočnika, vedoucího policie a SS v distriktu Lublin. V jeho nařízení mimo jiné zní : Pověřenec RFSS zřizuje tábor pro 25–30 tisíc vězňů k nasazení do dílen a na stavby SS a policie. V táboru budou tvořeny vedlejší tábory po stanovištích.
Nový tábor, obecně zvaný Majdanek, byl vybudován na jihovýchodním okraji města Lublinu u státnice (dálkové silnice) Zamosc a Lvov. Tato poloha úzce souvisela s hospodářsko-politickými plány nacistů s lublinským regionem. Byl to nejvzdálenější, na východ orientovaný tábor. Původní koncept, v němž byla předpokládaná rozloha o 270 ha, byl pozměněn a zvětšen na 516 ha. Na této ploše měly být baráky s celkovou kapacitou asi 250 000 vězňů. Mimo to byly plánovány správní budovy, hospodářská zařízení a dílny. Válečné porážky Němců vedly ale ke zmírnění těchto plánů. V letech 1941–1945 byla proto realizována přibližně jen jedna pětina původního záměru.
Výstavbou tábora byla pověřena Centrální stavební správa, Waffen SS a policie Lublin. Byla kompetentní k uskutečnění investičních plánu. Stavební práce organizovala a koordinovala „Stavební správa zajateckého tábora Lublin“, později „Stavební správa táboru Lublin“, která zodpovídala za provedení pracovní síly, rozdělovaní stavebního materiálu a dozor. Jejími vedoucími a hlavními staviteli tábora byli SS Untersturmführer Fischer a Untersturmführer Müller.
V poměrně krátké době bylo v tábore zřízeno na 280 různých objektů. Byly to : Budovy pro vězně, správní a hospodářské a výrobní budovy, vyhlazovací zařízení – plynové komory a krematoria, dále zařízení pro zajištění tábora – oplocení, strážní věže a strážnice. Kromě toho bylo položeno 25 418 m vodního a kanalizačního vedení a vybudováno 4 050 m štěrkových cest.
Centrální část tábora tvořily vězeňské budovy postavené na tzv. polích. Jedno pole byl 6 ha velký obdélník obklopený dvojitým plotem z ostnatého drátu pod vysokým napětím. Kolem šesti vězeňských polí bylo zřízeno 18 strážních věží, kde měli SS-mani nepřetržitou hlídku. Na každém poli stálo ve dvou řadách 24 budov, mezi nimi byl Appelplatz se šibenicí uprostřed. Vně vězeňských polí byla zbudována část pro masové vyvražďování, dále hospodářské budovy využívané jako dílny a sklady, ubytování pro SS, domy pro velení tábora a kasárny. Všechny budovy byly ze dřeva, s výjimkou velitele tábora a v předpolí tábora stojící jednopatrové budovy – tzv. Bílého domu. Ve vězeňské části bývalého tábora jsou dochovány budovy na poli III, oplocení pěti polí a strážní věže. Naproti tomu stojí ve výši dvora dodnes dochované plynové komory, spojené se stříhárnou, za polem V je krematorium, jehož dřevěná nástavba byla poté, co ji nacisté při rozpouštění tábora vypálili, znovu obnovena. Dochováno kromě toho zůstalo i mnoho hospodářských budov, které byly postaveny u silnice podél vězeňských polí a dnes jsou v nich umístěny výstavy. Z budov SS jsou zachovány kasárna dozorkyň, správní budova a již zmíněný „Bílý dům“. Průběh všech silnic a příkopů na území Památníku odpovídá původního stavu. Pozoruhodná je především tzv. černá cesta, vedoucí od pomníku směrem k plynovým komorám, po niž byly vedeny transporty vězňů do tábora. Na tuto cestu byly položeny části zničených náhrobku ze židovských hřbitovů. Ze stejné doby pochází i zásobováni vodou a kanalizační síť Památníků.
Území bývalého tábora s dalšími táborovými relikty bylo převzato Státním muzeem v Majdanku, které bylo zřízeno z rozhodnutí Polského výboru národního osvobození na podzim r.1944. Podle zákona Sejmu Republiky Polsko z 2.července 1947 má zůstat památníkem utrpení pro následující generace.
Osvětim
Konzentrationslager Auschwitz (Osvětim) byl komplex nacistických koncentračních táborů v Němci okupovaném Polsku (Osvětim – Auschwitz, Březinka – Birkenau)
Osvětim (německy Auschwitz), která byla největším nacistickým koncentračním a vyhlazovacím táborem, byla založena na Himmlerův rozkaz z 27. dubna 1940 v blízkosti polského městečka Oswiecim. První vězňové – především Poláci věznění z politických důvodů – sem byli zavlečeni v červnu 1940 a byli využíváni k otrocké práci. V březnu 1941 zde již bylo registrováno více než 10 tisíc vězňů. Osvětimský tábor byl známý pro svou tvrdost. Neblaze proslulý byl především blok 11 (tzv. bunkr), kde byli vězňové trestáni tím nejkrutějším způsobem. Před ním stála tzv. černá zeď, u níž se konaly časté popravy. Nápis „Arbeit macht frei!“, který byl umístěn nad hlavní bránou osvětimského kmenového tábora, tak byl pouhým cynickým výsměchem.
Symbolem bezohledného využívání vězňů se staly lékařské pokusy prováděné na vězních nacistickými lékaři, např. neblaze proslulým Josefem Mengele. Tito „lékaři“ experimentovali mj. se sterilizací židovských žen a prováděli pokusy na dětech, především na dvojčatech.
V březnu 1941 poručil Himmler vedle původního kmenového tábora postavit druhý rozsáhlejší komplex, který byl nazván Osvětim II – Birkenau. Tábor v Birkenau byl rozdělen do řady podsekcí ohraničených ostnatým drátem nabitým elektřinou. V sekci BIIb byl v letech 1943 – 1944 umístěn tzv. terezínský rodinný tábor. Při nejvyšším stavu bylo v Birkenau více než 100 tisíc vězňů. V březnu 1942 byl v blízkých Monovicích zřízen tábor Osvětim III, nazývaný též Buna Monovice, kde si německá firma I. G. Farben zřídila továrnu na výrobu syntetického kaučuku. Jako pracovní sílu využívala otrocké práce vězňů. K Osvětimi dále náleželo 45 dalších pobočných táborů, kde byli vězňové nuceni k otrocké práci – většinou pro německé firmy.
Osvětim se stala jedním z táborů, kde probíhalo masové vyvražďování Židů. V létě 1941 předal Heinrich Himmler veliteli osvětimského tábora Rudolfu H. příkaz vybudovat v Osvětimi centrum masového vraždění Židů. První plynová komora byla zřízena v Osvětimi I. V ní byly v září 1941 poprvé vyzkoušeny a ověřeny vražedné účinky cyklonu B – látky, která se běžně používala pro deratizaci. Později byly v Birkenau postaveny čtyři velké plynové komory, v nichž mohlo být denně zavražděno na šest tisíc lidí. Plynové komory byly maskovány jako sprchy, které měly oběti přesvědčit, že jde o desinfekční opatření, kterým musejí projít dříve, než budou posláni na práci v táboře.
Od konce března 1942 začaly do Osvětimi proudit židovské transporty z nacisty ovládaných zemí. Nejdříve sem byli deportováni Židé ze Slovenska z Francie, od července 1942 z Nizozemí, od srpna z Belgie a Jugoslávie. Od října 1942 do října 1944 bylo z Terezína do Osvětimi deportováno více než 46 tisíc vězňů. Část z nich byla na přechodnou dobu umístěna v tzv. terezínském rodinném táboře. Po celý rok 1943 do Osvětimi přijížděly transporty z Německa a dalších zemí v nacistické sféře moci. Obětí poslední velké vlny deportací do Osvětimi se stali maďarští Židé, kteří sem byli deportováni od května do července 1944.
Na základě Himmlerova příkazu z 29. ledna 1943 bylo do Osvětimi deportováno také zhruba 20 tisíc Romů, kteří většinou zahynuli v plynových komorách.
Fronta nic netušících lidí směřujících k plynové komoře a krematoriu
Po příjezdu transportu na rampu v Birkenau se konala tzv. selekce, při které důstojníci SS rozhodovali o tom, kdo bude vzat na práci a kdo bude poslán přímo do plynových komor. Často jen náhoda, nebo nálada esesmana rozhodovala o smrti nebo o naději na přežití. Vězňové vybraní na otrockou práci byli posláni do některého z mnoha dalších pobočných táborů Osvětimi nebo jinam v systému nacistických koncentračních táborů, jejichž cílem bylo tzv. Vernichtung durch Arbeit – vyhlazení prací.
Vězňové táborové tyranii vzdorovali různými formami odboje. Odbojové organizace pomáhaly vězněným shánět léky a potraviny, dokumentovaly nacistické zločiny, pomáhaly při útěku a sabotážích, snažili se prosadit politické vězně do zodpovědných pozic a připravovaly se na povstání. Z Osvětimi uprchlo celkem 667 vězňů, z nichž však 270 bylo dopadeno již v okolí tábora a okamžitě popraveno. Nejznámějším případem byl útěk dvou slovenských Židů Alfreda Wetzlera a Waltera Rosenberga (Rudolf Vrba), kterým se podařilo přejít na Slovensko a informovat tamější židovské vedení a jeho prostřednictvím celý svět o hrůzné skutečnosti Osvětimi, o níž sepsali obsáhlou zprávu. 7. října 1944 došlo v Birkenau k povstání Sonderkommanda pracujícího v plynových komorách. Vězňům se podařilo zničit jednu z plynových komor a narušit tak vyhlazovací proces. Všichni povstalci zahynuli. Popravena byla také skupina mladých vězeňkyň, které povstalcům propašovaly z továrny v Monovicích střelný prach.
Brzy poté byly plynové komory a krematoria na Himmlerův rozkaz zničeny. Před postupující Rudou armádou bylo třeba skrýt stopy vražedné mašinérie. Když se v lednu 1945 začala k táboru sovětská vojska blížit, začalo chvatné vyklízení tábora. 58 tisíc vězňů bylo vyhnáno na pochody smrti – větší část z nich byla v jejich průběhu zavražděna. 27. ledna 1945 vstoupila do tábora Rudá armáda. Nalezla zde 7650 vyčerpaných a vyhladovělých vězňů a řadu dokladů o zločinech, které nacisté nestačili včas zničit. Tak bylo v táborových skladech nalezeno téměř 8 tun lidských vlasů a přes milion pánských obleků a dámských šatů.
Podle různých odhadů bylo v Osvětimi zmařeno 1.2 až 1.6 milionu lidských životů. Osvětim se stala symbolem nacistického „konečného řešení židovské otázky“, symbolem nelidskosti a genocidy.
Po válce se v Polsku a ve Spolkové republice Německo konala řada procesů proti pachatelům zločinů z Osvětimi. V roce 1947 byl v Polsku odsouzen k smrti a popraven velitel Osvětimi Rudolf H.. V témže roce se v Krakově konal proces proti 40 dalším pachatelům. Ve Frankfurtu nad Mohanem bylo v letech 1963 – 1966 odsouzeno dalších 22 Němců za zločiny spáchané v Osvětimi.
Jediné slovo – Auschwitz – se často používá k zapouzdření souhrnu pronásledování a utrpení spojeného s tím, co nazýváme holocaustem. Přesto zaměření na jediný koncentrační tábor – jakkoli strašlivé, co se tam stalo, jakkoli masivně katastrofální jeho rozsah – zanechává neúplný příběh, okleštěnou historii. Nedokáže plně sdělit nesčetné množství způsobů, jakými se jednotlivci zapletli na straně pachatelů, a zatemňuje rozmanitost zkušeností mezi širokou škálou obětí, když bojovaly a umíraly, nebo se jim navzdory všem předpokladům podařilo přežít. V tomto procesu také postrádáme pokračující dědictví nacistické perzekuce napříč generacemi a napříč kontinenty.
kniha „Zúčtování: Odkaz nacistické perzekuce a hledání spravedlnosti“ (Reckonings: Legacies of Nazi Persecution and the Quest for Justice) Mary Fulbrooková zkoumá stíhání německého soudního systému za nacistické válečné zločiny po druhé světové válce a relativně malý počet vysokých trestů udělovaných pachatelům genocidy.
Obsáhlá kniha Britské historičky Mary Fulbrookové se pokouší rozšířit naše chápání, zkoumá životy jednotlivců v celém spektru utrpení a viny, přičemž každý z nich zachycuje jednu malou část velkého příběhu. Ve svém jádru se Reckonings snaží odhalit nesoulad mezi oficiálními mýty o „vyrovnávání se s minulostí“ na jedné straně a rozsahem, v jakém se drtivá většina nacistických pachatelů vyhýbala spravedlnosti, na straně druhé. V nástupnických státech Třetí říše – východní Německo, západní Německo a Rakousko – se pokusy o spravedlnost v letech a desetiletích po roce 1945 značně lišily. Komunistický východoněmecký stát pronásledoval nacistické zločince a vynášel přísné tresty; Západní Německo ve snaze udělat čáru za minulostí tíhlo ke shovívavosti a toleranci. Rakousko až do 80. let téměř vůbec nečinilo zúčtování, dokud se neobjevily zprávy o minulosti generálního tajemníka OSN Kurta Waldheima. Po různých obdobích soudních procesů a svědectví po válce, po změně postojů k pachatelům i přeživším tato významná kniha těžce zatěžuje misky vah spravedlnosti.
Holocaust není pouhou „historií“ a památná krajina, která jej pokrývala, se sotva dotýká povrchu; pod ní víří vír dozvuků nacistické éry. Zúčtování využívá příběhy těch, kteří zůstali pod radarem veřejných reprezentací, mimo pozornost médií, a zároveň jejich zkušenosti situují do měnících se širších kontextů a prostředí, v nichž se snažili dát smysl bezprecedentnímu utrpení. Fulbrooková používá slovo „zúčtování“ v nejširším možném smyslu, aby evokovala důsledky násilí na přímo zúčastněných, ale i nepřímo postižených a jak se jeho účinky rozšířily téměř nekonečně napříč místem a časem.
Předseda Unie orchestrálních hudebníků České republiky Jiří Dokoupil vydal video s naléhavým prohlášením, ve kterém ostře kritizuje vládní opatření, které poškozují kulturu. Zároveň se vyjádřil proti postupům ministra kultury Martina Baxy.
Jiří Dokoupil (zdroj Jiří Dokoupil)
„Vážené kolegyně, vážení kolegové, milí přátelé, musím se na vás obrátit touto formou, protože nastala naprosto šílená konstelace, která tu v našem oboru nebyla řadu let. Tahle konstelace, velmi nepříznivá, je tvořena hned čtyřmi základními faktory,” říká Jiří Dokoupil ve videu zveřejněném na sociálních sítích.
Dále pokračuje: „Tím prvním je, že stát se rozhodl šetřit – a to tak, že především na kultuře. Znamená to, že pro rok 2024 se chystá nucená úspora na prostředcích, které potřebují nejen příspěvkové organizace samotného ministerstva kultury, ale je zde i záměr ministra významným způsobem znovu omezit podporu regionálních kulturních institucí, divadel, symfonických orchestrů. K tomu přičtěme stagnující platy v kultuře, kdy vláda stále trvá na záměru nezvyšovat platy ani v roce 2024. To při extrémní dlouhotrvající inflaci a dosti významném propadu životní úrovně nás všech zaměstnanců v kultuře. Do toho si přidejme třetí bod, a to je VKI – tzv. návrh zákona o veřejné kulturní instituci, který docela tvrdě a velmi neseriózně celou dobu protlačuje pan ministr Baxa.
Nejenže tento návrh vlastně nesplňuje ono proklamované zadání – více zdrojového financování a stability – ale podle našeho názoru jde navíc o zákon pro organizace a zaměstnance v zásadě vysoce rizikový. A čtvrtý bod, to je sociální dialog. Spousta lidí se ptá, co to znamená? Sociální dialog by měl vypadat tak, že pokud se sejdeme my, zástupci zaměstnanců, zaměstnavatelů s představiteli vlády, případně ministerstva kultury, tak se bude hledat určité řešení, které bude kompromisní. Takto ale sociální dialog v současné době a za celou dobu vlády pana Fialy a pana ministra kultury v akci nevypadá. Ten vypadá tak, že když už jsme na nějakém jednání, můžeme si říkat, co chceme. Pan ministr oznámí svá rozhodnutí a tím celý sociální dialog končí. To je podle nás špatně. Vážení, nikdy jsme neměli potřebu dělat nějaký významný veřejný apel, ale nyní cítíme, že bez něj to nepůjde. Proto jsme se rozhodli zahájit kampaň Nenechme kulturu utichnout. Pod textem, nebo heslem Hraju forte. Já jsem se v tuhle chvíli rozhodl, že to forte hrát budu. K tomu ale potřebujeme i vás. Proto vás žádám za vedení Unie orchestrálních hudebníků – podpořte nás a hrajte to forte s námi. Jenom tak, podle nás, je možné zabránit úpadku celého našeho oboru.”
Historička Mary Fulbrooková v nové knize poznamenává, že zatímco až milion Němců se aktivně účastnil během druhé světové války genocidy židů, jen několik tisíc bylo odsouzeno k více než 3 letům vězení.
Tato fotografie z roku 1942, kterou poskytla státní prokuratura v Hamburku prostřednictvím United States Holocaust Memorial Museum, ukazuje Heinricha Himmlera uprostřed vlevo, jak si potřásá rukama s novými rekruty do gardy v koncentračním táboře Trawniki v nacisty okupovaném Polsku. (úřad státního zastupitelství v Hamburku přes United States Holocaust Memorial Museum přes AP)
Ačkoli se předpokládá, že až milion lidí se aktivně podílelo na vyhlazování milionů židů během holocaustu, jen asi 20 000 bylo někdy shledáno vinnými ze zločinů a méně než 600 dostalo vysoké tresty, píše britská historička holocaustu v novém článku.
V knize „Zúčtování: Odkaz nacistické perzekuce a hledání spravedlnosti“ (Reckonings: Legacies of Nazi Persecution and the Quest for Justice) Mary Fulbrook zkoumá stíhání německého soudního systému za nacistické válečné zločiny po druhé světové válce a relativně malý počet vysokých trestů udělovaných pachatelům genocidy.
V knize „Zúčtování: Odkaz nacistické perzekuce a hledání spravedlnosti“ (Reckonings: Legacies of Nazi Persecution and the Quest for Justice) Mary Fulbrooková zkoumá soudní stíhání Němců za nacistické válečné zločiny po druhé světové válce uvnitř německého soudního systému a relativně malý počet vysokých trestů udělovaných pachatelům genocidy.
Historička Mary Fulbrooková
Mary Fulbrooková, profesorka německých dějin a děkanka Fakulty sociálních a historických věd University College London, poznamenává, že „možná 200 000 lidí, a možná blíž k milionu, se v té či oné chvíli aktivně podílelo na zabíjení židovských civilistů. A řady těch, kteří to umožnili, byly mnohem širší.“
Ale zatímco v západním Německu a ve sjednoceném Německu mezi lety 1946 a 2005 bylo zahájeno řízení proti 140 000 jednotlivcům, pouze 6 656 bylo odsouzeno za nacistické zločiny. A „naprostá většina rozsudků – necelých pět tisíc (4 993) – byla relativně mírná s trestem odnětí svobody až na dva roky,“ píše Fulbrooková.
„Z těch pachatelů, kteří byli před koncem dvacátého století skutečně postaveni před soud ve Spolkové republice Německo, bylo nakonec pouze 164 jednotlivců odsouzeno jako pachatelé vraždy, nikoli za menší zločiny,“ píše. „Vzhledem ke stovkám tisíc jednotlivců, kteří byli zapojeni do mašinérie masového vraždění, a šesti milionům lidí, kteří zemřeli při tom, co dnes nazýváme holocaustem, není 164 odsouzení za vraždu působivý počet.“
Dodává, že „celkový počet osob odsouzených ve Spolkové republice za nacistické zločiny byl sám o sobě nižší než počet lidí, kteří byli zaměstnáni pouze v Osvětimi.
Na východě byla situace poněkud lepší, v letech 1945 až 1989, kdy bylo Německo znovu sjednoceno, bylo vyneseno celkem 12 890 rozsudků o vině. V průměru jednotlivci také čelili tvrdším trestům, pokud byli shledáni vinnými. Ale opět většina, 7 372 trestů, byla za trest odnětí svobody do tří let.
Celkem bylo za své činy v celém Německu odsouzeno k trestu smrti nebo doživotí 567 osob.
Fulbrooková obviňuje „právní systémy, politické ohledy a sociální praktiky, [které] jednoduše nebyly schopny vypořádat se se státem podporovanými násilnými činy v rozsahu spáchaném za nacistické vlády.
Poznamenává také, že poválečný právní systém západního Německa byl opanován mnoha bývalými nacisty.
Soudy často akceptovaly tvrzení obžalovaných, že „pouze se řídily rozkazy“, a akceptovaly jejich tvrzení, že se pokusili usnadnit smrt obětí jako polehčující faktory.
Ve skutečnosti, ne-li úmyslně, západoněmecké právo tolerovalo poslušnost smrtícímu režimu a odsuzovalo pouze ty, kteří individuálně překročili již tak vražedné meze nacismu,“ argumentuje Fulbrook.
Historička uznává, že německý Ústřední úřad pro vyšetřování nacionálně socialistických zločinů, činný od roku 1958 do dnešního dne, „byl vytrvalý po mnoho desetiletí, a to i s velmi omezenými zdroji, při shromažďování důkazů a provádění výzkumu. To, co bylo odhaleno v tomto výzkumu, představovalo jen malý zlomek toho, co se stalo za nacistické nadvlády v Evropě, a to, co se ukázalo u soudu, byla jen nepatrná špička obrovského ledovce.
A poznamenává, že v posledních letech odhodlaní vyšetřovatelé vystupňovali úsilí, aby byli tito zločinci, kteří jsou stále naživu, předáni spravedlnosti.
„Nové generace ve sjednocené Spolkové republice Německo na konci dvacátého a počátku dvacátého prvního století se snažily napravit nečinné chování předchozích generací tím, že se s novou energií snažily vystopovat a postavit před soud každého posledního nacistu, “ ona říká.
Právě tento měsíc šel před soud 94letý bývalý esesák Johann Rehbogen, který byl obviněn z napomáhání vraždě za zločiny spáchané během let, kdy sloužil jako dozorce v koncentračním táboře Stutthof.
Nicméně vzhledem k tomu, že ke stíhání zbývá tak málo lidí, Fulbrooková si stěžuje, že „pokračující nerovnováha“ v německém stíhání Německých válečných zločinců „lze se k nim pouze pouze přihlásit, ale již je nelze napravit“.
Syn kolumbijského prezidenta je obviněn z praní špinavých peněz
Syn kolumbijského prezidenta byl v úterý obviněn z praní špinavých peněz a nezákonného obohacování při slyšení, kde žalobci uvedli, že vzal tisíce dolarů od obchodníků s drogami a použil je na nákup luxusních domů a drahých aut.
Nicolás Petro (36) prohlásil, že je nevinný vůči obviněním, která vyvolala otázky ohledně financování prezidentské kampaně prezidenta Gustava Petra v roce 2022. Ale ke konci slyšení se zdálo, že změnil svůj postoj a řekl, že je ochoten „spolupracovat“ se žalobci, kteří se také snaží vyšetřovat kampaň prezidenta Petra.
„Udělám to pro svou rodinu a pro své dítě, které se má narodit,“ řekl mladší Petro, kterému v případě prokázání viny z praní špinavých peněz hrozí až 30 let vězení.
Vyšetřování proti Nicolási Petrovi vychází ze šokujícího prohlášení jeho bývalé manželky Daysuris Vásquez pro místní zpravodajský magazín Semana v březnu.
V návaznosti na oznámení GM a Ford jsem byl velmi hrdý na to, že jsem dnes v Granby mohl oznámit investici Volty za 750 milionů dolarů na výstavbu továrny na mědi pro trh s baterií. Závod vytvoří 260 pracovních míst. Tohle bude první kanadská továrna měděných listů na baterie!
Výrobky budou vyvážet po celé Severní Americe. Výroba bude vyrobena z recyklované mědi, která přijde ve velkých částech Quebecu. Je to trh, který v příštích letech vybuchne s obratem elektrických vozidel.
V Kanadě se otevře nová továrna na baterie
Velké výrobní společnosti vybírají umístění svých nových závodů pro bateriový řetězec. Pokud chceme v Quebecu vytvořit bohatství a pracovní místa budoucnosti, musíme mít motivaci k přilákání těchto společností. Je důležité zopakovat, že v každém investičním souboru musí odhadovaná výše ekonomických výnosů překročit výši vládní pomoci. Myslíme si, že zde budou vítězové Quebeceři.
Také máme štěstí, že máme v Quebecu strategické minerály, které jsou potřebné k výstavbě těchto baterií. Důležité je, že se proměna odehrává zde. Takto vytvoříme pracovní místa budoucnosti ve všech regionech Quebecu. Je pro mě důležité, aby naši mladí lidé mohli udělat svou kariéru tady v Quebecu.
Děláme z Quebecu světového lídra v zelené ekonomice. Snížení emisí plynu a vytváření bohatství v Quebecu. Zelená ekonomika je vítězem pro životní prostředí a vítězem pro ekonomiku Quebecu. Pracujeme na přípravě zelenějšího, prosperujícího a hrdějšího Quebecu!
