Petiční výbor Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, 6.12.2022

Autorem petiční akce je Společnost pro obranu svobody slova (SOSP). Na slyšení tedy přirozeně promluví také zástupci SOSP. Například spoluzakladatelé Daniel Vávra a Vlastimil Veselý, manažerka projektu sběru cenzurních zásahů Gabriela Sedláčková a další.

Petici, kterou na internetu podepsalo více než 25 tisíc obyvatel České republiky (zdroj), předali Gabriela Sedláčková a Marian Kechlibar. Osobně převzali petici poslanci Nina Nováková (KDU-ČSL) a Stanislav Berkovec (ANO).

Petice požaduje následující kroky:

Vytvořit parlamentní komisi se zastoupením všech stran v Poslanecké sněmovně a odborníků z oblasti práva, která by se zabývala případy občanů i právnických osob, jejichž účty byly neoprávněně blokovány a příspěvky smazány, aby se tyto zkušenosti mohly využít pro následný zákonodárný proces.

Po digitálních platformách požaduje formou zákonné povinnosti ustanovení odpovědné osoby s působištěm v ČR s přiměřenými rozhodovacími pravomocemi pro průběžné řešení neoprávněných zásahů do uživatelského obsahu (transparentní proces vyřizování reklamace).

Ztížení přístupu k informacím a zmenšení dosahu byla vždy cenzura

Vlastimil Veselý 5:30
Daniel Vávra 34:37
Dominik Presl, vládní poradce pro boj s dezinformacemi, 54:33
Edvard Kožušník, náměstek ministra průmyslu a obchodu, 1:02:00
Viola Fieberová, vedoucí Odboru informačních služeb MPO, 1:07:12
Rozprava (přednostně poslanci) 1:12:35
Reakce SOSP:
– Gabriela Sedláčková 1:21:20
– Jan Hořeňovský 1:27:55
– Daniel Vávra 1:34:32
Rozprava (ostatní) 1:35:17
Vlastimil Veselý 1:54:04
Diskuse ke schválení usnesení petičním výborem 1:59:22

Když jsme před dvěma lety rozjížděli petici, o které je tu řeč, vadilo nám, že dochází k omezování projevu na nových sociálních platformách, které se staly významnou součástí veřejného života. Mysleli jsme si, ze tyto platformy cenzurují samy, ze své vlastní vůle a ideologické zaujatosti.

Jenže mezitím se ukázalo, že i naše nejpesimističtější představy byly slabým odvarem toho, co před námi stojí. A situace se vyvinula tak, že lkát tady nad mazáním příspěvků na Facebooku, je již vlastně směšné.

Než se ale dostanu k jádru problému, kterému čelíme, dovolte mi osvětlit několik základních pojmů.

• Kde žijeme? V liberálně demokratické parlamentní republice. A v právním státě.
• Co je to demokracie? Jsou pro ní charakteristické volby a ochrana lidských a občanských práv jako je svoboda projevu, shromažďování a sdružování a právo na informace. Pro všechny.
• Co je to republika? Forma vlády, ve které je země považována za veřejnou záležitost, nikoliv vlastnictví vládce, jejímž zdrojem moci je lid.
• Právní stát by zase měl sloužit občanovi, nikoli naopak. Je spojován s liberálními hodnotami jako svoboda a rovnost občanů a chápán jako protiklad diktatury a totality, protože zamezuje zvůli vládnoucích ke zneužití jejich politické moci proti občanům a jejich svobodě.
• Politická práva jsou založena na principu svobody a rovnosti.
• Tato rovnost je v Listině práv a svobod vyjádřena takto „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní lidská práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné a nezrušitelné.“ Všem bez rozdílu.
• Součástí toho je i konsensus, že poražení ve volbách by měli žít v uspokojení a s vědomím, že jejich život a svoboda nekončí a že se mohou podílet na vládě.
• Zásadní právo, je Právo na informace – Jeho realizace přináší dostatek vstupních údajů k rozhodování, což umožňuje fyzické osobě se účinně orientovat v politickém životě a podílet se na něm. Umožňuje svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na státní hranice.
• A k tomu nerozlučně patří i Svoboda projevu – každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem, nebo jiným způsobem.

To je poměrně hodně zmínek o svobodě a právu na ní, že? Jinými slovy na svobodném rozhodování lidu je demokracie založená. Pokud někdo znemožní lidu přijímat všechny nefiltrované informace, znemožňuje mu se svobodně rozhodovat. A proto společnost, kde nějaký vyvolený lidem filtruje informace, omezuje jejich dosah na základě vlivu, kterým disponuje, za účelem udržení se u exekutivní moci, nemůže vykazovat zřetelné postupy demokracie, ale naopak oligarchické snahy o ovládnutí masy.

Pokud mám neúplné informace, nemohu se správně rozhodnout u voleb. A to je samozřejmě vždy primární účel cenzury. Umlčet opozici a udržet se u moci.

Bohužel našim elitám, trpícím zjevně náhlými autokratickými sklony, nedochází to, že pomocí jejich nástrojů pro boj s dezinformacemi, se může udržet u moci i někdo jiný než oni. Naši předkové byli v tomto daleko prozíravější a dokázali uvažovat v širším logickém spektru – všechny svobody a lidská práva přísně zakotvili v ústavách.

Pro jistotu zopakuji ještě jednou a srozumitelněji:

• V této zemi jsme si všichni rovni.
• Je jedno, co si někteří zastánci cenzury myslí o inteligenci svých spoluobčanů.
• VŠICHNI mají stejná práva. Předseda vlády, úředník ministerstva vnitra, český elf, vysokoškolský profesor i paní Vomáčková, co posílá kamarádkám řetězové emaily.
• Nikdo nemá žádný speciální statut a právo ostatním cenzurovat informace proto, že jejich šiřitelé a pisatelé ze své podstaty nedisponují přirozeně silnou inteligencí.
• Nikde v žádném zákoně se nepíše, že chytřejší lidé, jako třeba bojovník s dezinformacemi pan Kartouz, vystudovaný tělocvikář, má jiná, lepší práva, než paní Vomáčková.

My jsme ale bohužel svědky toho, že se mezi intelektuály i politiky prosadil zcela opačný názor. Lidé jsou hloupí. Věří nesmyslům. Nemá cenu s nimi diskutovat. Je potřeba to zakázat. Slovo dezinformace se stalo nejnadužívanějším slovem současnosti. Cokoliv se komukoliv nelíbí, je dezinformace.

A tak se stane, že náš premiér vypustí do světa tyto věty:  „My musíme chránit za každou cenu… svobodu slova, projevu, všechny atributy, které ke svobodné společnosti patří… Na druhé straně, lidé mají PRÁVO na to, aby informace byly KORIGOVÁNY.“

Opravdu? Z jakého zákona, či článku Ústavy to právo na korigování vyplývá? Kdo mi ho dal? A co to znamená KORIGOVÁNY? Jak korigovány? Kým korigovány? Na základě jakého mandátu? Od koho? Z žádného. Jak už víme z předchozího, je to v přímém rozporu se vším, na čem je založena naše republika. Mimo jiné s Článkem 17 odstavcem 3 (cit.) – Cenzura je nepřípustná.

Dovolím si k tomu jeden velmi trefný citát: „Kdysi spoutaný národ, jehož vůdci konečně ztratí kontrolu nad tokem informací, brzy propukne ve svobodu a vitalitu, ale svobodný národ, který postupně zužuje kontrolu nad veřejným diskurzem, začal rychle sklouzávat k despotismu. Mějte se na pozoru před tím, kdo by vám chtěl odepřít přístup k informacím, neboť ve svém srdci sní o tom, že je vaším pánem.“ Možná vás překvapím, ale je to citát ze hry Alpha Centauri od tvůrce známé Civilizace Sida Meyera.

Je to moudré. Protože kdokoliv může říci o své opozici, že její nástup bude představovat bezpečnostní hrozbu, ohrožení něčích práv, nebo  ohrožovat zdraví a může tak tuto opozici umlčet. Je to triviálně snadné. Obzvlášť s další berličkou, se kterou novodobí autokraté přišli: Nesmíte nenávidět. Neboli „hate speechovat“.

Téměř jakákoliv kritika kohokoliv se dá označit za nenávist vůči jeho víře, původu, přesvědčeni, osobě, věku, zdraví, či pohlaví… Máme tu tedy jakési další neexistující novodobé právo, právo nebýt uražen.

Jeho aplikace pak může způsobit řadu komických nepříjemností. Nemůžeme nikoho nenávidět pro jeho víru, ovšem prakticky každá víra něco nenávidí. Tu zakazuje potraty, tu má problém s homosexualitou a jindy je zase nepříjemně šovinistická. To jsou všechno věci, které jež je zakázané nenávidět, ovšem nenávidět se nesmí ani víra a přesvědčení. Co s tím? Zcela jednoduše: Nechat každého, ať si myslí, co chce, jak to bylo doposud? A to se vůbec nebudeme bavit o vtipech o blondýnkách a černém humoru.

Optimisté, naivkové a především autoritáři nad tím mávnou rukou. Je to jen paranoia! Nic takového nehrozí! Čímž se dostáváme konečně k podstatě myšlenky. Nejen hrozí, ale už se to děje. Když jsme naši petici rozjížděli, tvrdili jsme, že sociální sítě mohou svým chováním ovlivňovat výsledky voleb. Tehdy pro to nebyl žádný přímý důkaz. Dnes už ho ovšem máme.

Krátce před prezidentskými volbami v USA v roce 2020 přišel deník NYPost se skandální informací, že se dostal k laptopu Huntera Bidena, syna prezidentského kandidáta, na kterém jsou důkazy o jeho kriminálních aktivitách, užívání tvrdých drog, možném, sexu s nezletilými, nedovolenému ozbrojování, ale také namočení jeho otce Joe Bidena v podivných obchodních stycích s Čínou.

Co následovalo?

• Článek byl bez důkazů označen drtivou většinou západních médií (NYT, WAPO, Politico, CNN) a factcheckingových organizací za ruskou dezinformaci.
• 50 bývalých členů informačních služeb včetně pěti ředitelů CIA, prohlásilo, že je to ruská dezinformace.
• Deníku NYPost byl na několik týdnů zablokován účet na twitteru.
• Sdílení článku na sociálních sítích vedlo k blokacím účtů uživatelů, včetně tehdejší tiskové mluvčí amerického prezidenta.
• Bez vědomí uživatelů se příspěvky na toto téma  nikomu nezobrazovaly, nebo byl článek sítěmi označován jako dezinformace.
• Cenzura probíhala dokonce i v rámci soukromých zpráv.

A pak se ukázalo, že to byla pravda: Zdrogovaný Hunter Biden skutečně zapomněl svůj laptop v servisu, informace v něm jsou autentické a Rusko s tím nemá co do činění. Ovšem až po volbách.

16% Bidenových voličů následně v průzkumu Media Research Center prohlásilo, že kdyby to věděli, volili by jinak. 4% z toho by volili Trumpa, 4% někoho jiného. 4% by nešlo k volbám. Jinými slovy, těsné volby by Biden nejspíš nevyhrál.

Takže tady máme jasný důkaz, že konání sociálních sítí nejen, že může ovlivnit výsledky voleb, ale i je v reálném čase a prostoru ovlivňuje. Po čtyřech letech vyšetřování Trumpa a jeho kolaborace s Ruskem se navíc ukázalo, že jádro obvinění byly dezinformace z dílny volebního štábu Clintonové a Federální volební úřady udělily pokutu její prezidentské kampani a Demokratickému národnímu výboru za to, že řádně nezveřejnily objem finančních prostředků vynaložených na kontroverzní opoziční výzkum, který vedl k nechvalně proslulému spisu Trump-Rusko. (zdroj informací v tomto odstavci: CNN).

Další důkaz, že volby ovlivnily dezinformace. Ovšem dezinformace od těch, kteří s nimi nejvíce bojují a „zaručenými“ (dez)informacemi o ruské pomoci Trumpovi nás denodenně zásobovali: prostřednictvím masových medií, jednotlivých politiků, sociálních sítí, nadnárodních korporací a zpravodajských služeb. Tady jen dodám, že pokud má někdo pochybnosti o pravdivosti těchto tvrzení, milerád mu poskytnu veškeré zdroje z pro něj jistě důvěryhodných médií jako CNN, NYT, či Guardian.

Otázkou ovšem je: Bylo chování sociálních sítí dílem jejich aktivismu, nebo bylo na politickou objednávku? A i na to už máme odpověď.

Elon Musk koupil Twitter a zveřejnil, jak to tehdy bylo, a na základě čeho byl NYPost zablokován. Součástí tohoto zveřejnění byly i emaily společnosti Twitter, které reagovaly na žádost Bidenova týmu v době před volbami 2020.

Ale už z předchozího období víme, že Úředníci ministerstva vnitřní bezpečnosti a Ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb posílali e-maily zaměstnancům Facebooku a Twitteru, aby upozornili na případy údajných dezinformací a poskytli jim správná stanoviska k boji proti údajně nepravdivým zprávám, které se na těchto platformách šíří.

To je ovšem Amerika. Pokud chceme důkaz, že státy delegují cenzuru na soukromé společnosti a obcházejí tím její nepřípustnost, můžeme zůstat u nás doma. Pokoutné zablokování dezinformačních webů sdružením CZ.NIC na základě žádosti vlády (podle CZ.NIC) o které vláda nežádala (podle vlády), ale děkuje za něj (premiér), je jedním z nich. Tady by šlo zásah i pochopit, kdyby se ovšem neudál zcela pokoutně, protiústavně a neměl prakticky nulový výsledný efekt.

Nebo si připomeňme situaci v Německu, kde na základě boje s nenávistí vláda nutí sociální sítě  pod drakonickými pokutami až 50 milionů euro udávat svoje uživatele státu a mazat nenávistný obsah do 24 hodin. Německá policie provedla v poslední době tisíce razií u lidí, co třeba jen napsali někomu, že je blbec, nebo sdíleli obrázek. Deník The New York Times při prověřování německých státních záznamů zjistil více než 8500 takových případů. Celkově bylo od roku 2018 obviněno nebo potrestáno více než 1 000 lidí, což je podle mnoha odborníků pravděpodobně zlomek reálných čísel.

V březnu se odehrála hromadná razie asi ve stovce domů po celém Německu v rámci koordinované celostátní akce, která pokračuje dodnes. Důvod? Lidé sdíleli na Facebooku zavádějící obrázek o političce Strany zelených. Zatím se většina z nich stala jen terčem domovní prohlídky, zabavení elektroniky a dostala pokuty v řádech tisíců euro. Jeden pachatel byl za post, že si zavražděný politik SPD za to může sám svou politikou, zavřen do blázince.

Londýnská policie zase zatkla pouličního kazatele za to, že kázal o tom, že v Bibli je rodina definovaná jako muž a žena. V Británii jsou vůbec napřed a tak kupříkladu policie má speciální jednotku na vyšetřování nenávisti na internetu, zatímco pro vyšetřování reálné násilné kriminality nemá dostatek policistů. Ale to není  všechno. Zavedli tam dokonce takzvané non crime hate incidents, tedy zcela legální výroky, které by ale mohly někoho urazit, a tak vás za ně policie může obtěžovat a vyšetřovaní je budou mít v trestním rejstříku. V roce 2020 jich bylo už 120 tisíc. Ano tisíc. Evropská unie Německo bedlivě sleduje, neboť chce něco podobného zavést také a tím pádem to brzy budeme mít i u nás.

Dále tu máme zákony, které mají chránit demokracii před hrozbami. A tím se kruh uzavírá, protože cokoliv co nespadá pod předchozí případy, spadá sem. Nelíbí se vám, co dělá vláda? Ohrožujete státní demokratické zřízení v zájmu nepřátelské mocnosti a proto musíte byt umlčen.

No a kdyby náhodou ani to nefungovalo, jsou tu další opatřeni. Evropský zákon o svobodě médií, který je o všem, jen ne o svobodě, a de facto zařizuje, že majitelé médií nad nimi ztrácí kontrolu. A u nás se budou muset média brzy brzo řídit i jakýmsi etickým kodexem. Takže ještě pro jistotu sebecenzura.

Naše Ministerstvo vnitra mezitím připravuje zákon o dezinformacích, který se snaží obcházet Ústavu tím, že si vymyslel, že když to nezakáže úplně, ale jen trochu, za nějakých podmínek, tak to cenzura není. To v návrhu zákona skutečně je: Pokud někomu omezíte či ztížíte přístup k obsahu, není to cenzura a samotný nárok, dle Ústavy, na to není. Každé toto jednotlivé opatření vlastně vypadá i docela rozumně. Všechny dohromady jsou naprosto smrtící mix umožňující postihovat prakticky jakýkoliv názor. Co toto má společného se svobodou slova a demokracií? Nic.

Jak už jsme si řekli, na svobodném rozhodování lidu je demokracie založená a bez informací nemůže být žádná forma rozhodování plnohodnotně funkční.

V demokratickém systému by se správně neměla formovat žádná elitní skupina, která by měla tendence diktovat obyčejnému lidu cokoliv o cenzuře, omezování a filtrování jeho veřejného projevu. Je to svobodná soutěž myšlenek, kde každý má právo být zastoupen. Tedy i lidé, kteří si myslí, že pro naši zemi by bylo lepší, kdyby nebyla v EU. I pro lidi, kteří si myslí, že potraty jsou špatné, protože jim to řekl pán na obláčku.

Ale lidé jsou hloupí a věří blbostem! Vykřiknou mnozí. A přitom jim nedochází, že s paní Vomáčkovou, která šíří řetězové emaily, ztratí přístup k informacím každý. Tedy i oni sami, já, Vy všichni, co tu sedíte, novináři, vědci, všichni. Jen vládnoucí autokraté a tajné služby ne. A o tom, co smíme vědět asi rozhodne nikým nevolený a moudrý pan Benedikt Vangeli na centru hybridních hrozeb společně s panem Rakušanem 44 letým bývalým učitelem němčiny a dějepisu na gymnáziu, toho času čelící korupčnímu skandálu. To je zřejmě kvalifikace na funkci cenzora.

Lidé nejsou zas tak hloupí. A čím více je umlčujete, tím méně vám budou věřit. Je to právě to umlčování, mající za účel odstranit kritiky nepopulárních kroků vlády v naději, že když se o tom nebude mluvit, lidem to nedojde, které společnost radikalizuje. Lidem to dojde. Radikalizováním se vlády ohánějí, když zavádějí další cenzorská opatření, proti těm, kterým to došlo. A ty společnost ještě více zradikalizují a pošlou do náruče extremistům, sociopatům a konspiračním teoretikům.

Vláda, která toto činí ztrácí důvěru všech, kterým tak činí a činí z nich své nepřátele. Společnost nezradikalizuje nějaká extremistická strana, ale nespokojenost se situací, do které jí dostaly kroky vlády.

Každý, kdo pamatuje období před rokem 1989 si přitom může pamatovat, že rétorika je vždy takřka identická. Nepřátelské mocnosti, zahraniční agenti, štvavé vysílačky, rozvracení demokratického zřízení a ze všeho nejlepší posilování demokracie cenzurou. To skutečně zaznělo od ministra naší vlády. Problémy je vždy potřeba shodit na nějakého vnějšího nepřítele aby se zamaskovala vlastní neschopnost. Vláda reprezentující vůli svých občanů, což je její úkol, jim nemusí nasazovat náhubky.

Za normální situace bych přepokládal, že česká vláda bude hájit svobodu projevu svých občanů proti zvůli nadnárodních korporací. Bohužel se zdá, že tomu je naopak a vláda není spojencem, ale oponentem v tomto boji.

Podle nás, právě čelíme největšímu ohrožení demokracie a svobod od roku 1989. A stejně jako vždy, je to omlouváno dobrými úmysly a kritickou situací. Vždy bude nějaká kritická situace. A umlčování znemožňuje zvážit všechna možná řešení a jediný komu pomáhá, je viník krize, kterému komplikuje plány.

Target Corporation je čtvrtým největším maloobchodníkem ve Spojených státech, provozuje 1 556 obchodů ve 47 státech. Target, dříve Dayton Hudson Corporation, má tři hlavní maloobchodní divize: Target Stores, Mervyn’s a Marshall Field’s. Target Stores je druhým diskontním prodejcem v zemi, za ním pouze Wal-Mart Stores, Inc., a odlišuje se od svých konkurentů tím, že nabízí luxusní produkty zaměřené na módu za dostupné ceny. 1 225 obchodů Target, které se nacházejí ve 47 státech, vygenerovalo 84 procent tržeb Targetu za fiskální rok 2002. Do tohoto počtu obchodů jsou zahrnuty jednotky Target Greatland, které jsou mnohem větší než typický obchod Target, v průměru 145 000 čtverečních stop oproti 126 000 čtverečních stop; stejně jako prodejny SuperTarget, což jsou kombinované prodejny diskontních/potravinářských služeb, o průměrné ploše 175 000 čtverečních stop. V roce 2002 generovalo 9 procent tržeb Mervyn 267 obchodů umístěných ve 14 státech, především na západě, jihozápadě a středozápadě (konkrétně v Minnesotě a Michiganu). Mervyn’s se sídlem v oblasti San Francisco Bay se staví jako řetězec sousedských obchodních domů s průměrnou cenou, které jsou vhodné pro rodiny s dětmi. Divize kompletních obchodních domů společnosti Target Corporation, která přispívá 6 procenty tržeb, je nyní konsolidována pod hlavičkou Marshall Field’s. Obchody 62 Marshall Field’s (které zahrnují místa, která dříve fungovala pod jmény Dayton’s a J.L. Hudson’s) se nachází v osmi státech na horním středozápadě, přičemž většina se nachází ve třech metropolitních oblastech: Minneapolis, Chicago a Detroit. Filantropie Target Corporation byla a stále je legendární. V roce 1989 společnost obdržela americkou cenu Corporate Conscience Award za svou velkorysost a společnost Target přispívá každý týden více než 2 miliony dolarů komunitám, ve kterých se nacházejí její obchody.

Raná léta

Target Corporation nese silný otisk svého zakladatele George Drapera Daytona. Daytonův otec, lékař ve státě New York, si nemohl dovolit poslat ho na vysokou školu, zčásti proto, že doktor svobodně poskytoval své služby chudým. Dayton se tedy v roce 1873 ve věku 16 let sám vydal do práce v uhelném a dřevařském skladu. Jako workoholik si podlomil zdraví a o rok později se musel vrátit do rodinného domu, aby se zotavil. Nenechal se odradit a stal se bankéřem. O necelých deset let později, v roce 1883, byl natolik bohatý, že koupil Bank of Worthington v Minnesotě. Mezitím se oženil a stal se aktivním v presbyteriánské církvi.

Ukázalo se, že Daytonovo spojení s presbyteriánskou církví bylo zásadní pro vzestup jeho Daytonské společnosti. V roce 1893, v roce recese, která způsobila pád místních cen nemovitostí, vyhořel Westminsterský presbyteriánský kostel v Minneapolis. Pojištění nepokrylo náklady na novostavbu a jediný další zdroj příjmů, nárožní pozemek u zbořeného kostela, byl neprodejný, protože trh s nemovitostmi si vedl špatně. Sbor přesvědčil rodinu Daytonů, kteří byli věrnými členy církve, aby jej koupila, aby mohla pokračovat stavba nového kostela. Dayton to koupil a nakonec na pozemku postavil šestipatrovou budovu. Při hledání nájemníků se rozhodl koupit nedaleký obchod Goodfellow Dry Goods a zřídit ho v nové budově. Na jaře 1902 byl obchod známý jako Goodfellow Dry Goods store; v roce 1903 byl název společnosti změněn na Dayton Dry Goods Company, o sedm let později jednoduše Dayton Company, předchůdce Dayton Hudson Corporation a nakonec Target Corporation.

Nakonec se obchod rozšíří, aby zaplnil šestipatrovou budovu. Dayton, který neměl žádné předchozí zkušenosti s maloobchodem, držel společnost pevně pod kontrolou až do své smrti v roce 1938. Jeho zásady šetrnosti a střízlivosti a jeho spojení jako bankéře umožnily společnosti růst. Dokud byl v čele, obchod byl veden jako rodinný podnik. Každý Štědrý den rozdával sladkosti každému zaměstnanci prodejny. Byl posedlý dochvilností a věděl, že na začátku schůzky zamykal dveře, čímž nutil opozdilce čekat a poté se mu osobně omlouvat. Obchod byl provozován podle přísných presbyteriánských směrnic: neprodával se žádný likér, obchod byl v neděli zavřený, o sabatu nebyly povoleny žádné obchodní cesty ani reklama a společnost Dayton odmítla inzerovat v novinách, které sponzorovaly reklamy na lihoviny.

Tento přístup neutlumil podnikání; Dayton Company se stala mimořádně úspěšnou. Společnost Dayton Company, která ve dvacátých letech minulého století byla multimilionovým obchodem, se rozhodla, že je připravena expandovat, a v roce 1929, jen dva měsíce před historickým krachem akciového trhu, koupila J. B. Hudson & Son, klenotníka se sídlem v Minneapolis.

Společnosti Dayton Company se podařilo přečkat Velkou hospodářskou krizi, i když její klenotnická společnost po dobu jejího trvání fungovala v červených číslech. Daytonův syn David zemřel v roce 1923 ve věku 43 let a George předával stále větší část podnikání společnosti jinému synovi, Nelsonovi. George Draper Dayton zemřel v roce 1938. Zanechal jen skromné ​​osobní jmění, protože rozdal miliony dolarů na charitu. V roce 1918 byla založena Daytonská nadace s 1 milionem dolarů.

Nelson Dayton převzal předsednictví Dayton Company v roce 1938, kdy to již bylo 14 milionů dolarů, a viděl, že se rozrostl na 50 milionů dolarů. Druhá světová válka nebrzdila podnikání; spíše Dayton proměnil válku v výhodu. Spotřební zboží bylo tak vzácné, že již nebylo nutné přesvědčovat zákazníky, aby kupovali dostupné zboží. Objem prodeje se dramaticky zvýšil díky manažerům Daytonu, kteří získali zboží, aby byl obchod plný. Nelson Dayton úzkostlivě dodržoval válečnou vládu nad podnikáním, a když například vláda provedla nájezd na kovový šrot, nařídil demontovat elektrický nápis obchodu a přidat jej do šrotu. Až do smrti Nelsona Daytona v roce 1950 byla společnost vedena podle přísných morálních zásad jeho otce, jejího zakladatele. V lednu 1944 se Dayton’s stal jedním z prvních obchodů v zemi, který svým zaměstnancům nabídl důchodovou politiku, po níž v roce 1950 následovalo komplexní pojištění.

Odstranění konzervativní image, startovní cíl: 50.–60. léta 20. století

Se smrtí Nelsona Daytona v roce 1950 se Dayton Company pustila do nové éry. Místo vlády jednoho muže vedl společnost tým pěti bratranců z Daytonu, ačkoli jeden z nich, Nelsonův syn Donald Dayton, převzal titul prezidenta. Zákaz lihovin v jídelnách obchodu byl zrušen a brzy bude Dayton Company zcela sekularizována a bude v neděli inzerovat a podnikat.

Nové vedení Dayton Company provedlo radikální a nákladné inovace. V roce 1954 společnost J.L. Hudson Company, která se nakonec sloučila s Dayton’s, otevřela na předměstí Detroitu největší nákupní centrum na světě. Mělo to velký úspěch a o dva roky později se Dayton Company rozhodla postavit obchodní centrum na pozemku o rozloze 500 akrů mimo Minneapolis. Architekt, zděšený, když zjistil, že Minneapolis má jen 113 dobrých nákupních dní v roce, rozhodl se postavit nákupní centrum pod krytem; Výsledkem bylo Southdale, první plně uzavřené nákupní centrum v historii, s Dayton’s jako jedním z jeho kotevních obchodů.

Bezpečný, konzervativní styl řízení, který preferovali George Draper Dayton a jeho syn Nelson, přešel do historie; mladší, agresivnější management prosazoval radikální expanzi a inovace by následovaly. Společnost založila diskontní řetězec Target v roce 1962, otevřela první jednotku v Roseville, Minnesota, a v roce 1966 se rozhodla vstoupit na vysoce konkurenční trh maloobchodního knihkupectví a otevřela B. Dalton Bookstores.

V roce 1967 společnost změnila svůj název na Dayton Corporation a provedla svou první veřejnou nabídku akcií. Ten rok také získala San Francisco’s Shreve and Company, která se spojila s J.B. Hudsonem a vytvořila Dayton Jewelers. V roce 1968 koupila Pickwick Book Shops v Los Angeles a spojila je s B. Daltonem. Také v roce 1968 společnost získala obchodní domy v Oregonu a Arizoně. Následující rok přinesl akvizici J.E. Caldwell, řetězce klenotnictví se sídlem ve Filadelfii, a Lechmere, bostonského maloobchodníka.

Získání Hudson’s, Mervyn’s a Marshall Field’s: 1969-90

V roce 1969 došlo také k velké akvizici: Detroitská společnost J.L. Hudson Company, řetězec obchodních domů, který existoval již od roku 1881. Výsledkem fúze byla společnost Dayton Hudson Corporation, 14. největší maloobchodník ve Spojených státech. Akcie Dayton Hudson byly kotovány na newyorské burze cenných papírů.

Sloučením změnila Dayton Foundation svůj název na Dayton Hudson Foundation. Od roku 1946 bylo 5 procent zdanitelného příjmu Dayton Company darováno nadaci, což pokračovalo i po fúzi. Nadace inspirovala v roce 1976 Obchodní komoru v Minneapolis k založení klubu Minneapolis 5% Club, který nakonec zahrnoval 23 společností, z nichž každá věnovala 5 procent svých příslušných zdanitelných příjmů charitativním organizacím. Do konce roku 1996 nadace darovala více než 352 milionů $ na sociální a umělecké programy.

Dayton Hudson koupil v roce 1970 další dva klenotníky – C.D. Peacock, Inc., Chicago, a J. Jessop and Sons of San Diego. Tržby společnosti přesáhly v roce 1971 1 miliardu dolarů.

Kalifornský Mervyn’s, řada obchodních domů za mírné ceny, se v roce 1978 spojil s Daytonem Hudsonem. Toho roku se Dayton Hudson stal sedmým největším maloobchodním prodejcem smíšeného zboží ve Spojených státech, jehož tržby v roce 1979 přesáhly 3 miliardy dolarů. Také v roce 1979 se řetězec Target stal největším producentem příjmů Dayton Hudson a zastínil obchodní domy, na kterých byla firma založena.

Dayton Hudson koupil Ayr-Way, řetězec 50 diskontních prodejen se sídlem v Indianapolis, v roce 1980 a převedl tyto jednotky na obchody Target. V roce 1982 společnost prodala Dayton Hudson Jewelers společnosti Henry Birks & Sons Ltd. z Montrealu a v roce 1986 prodala B. Dalton společnosti Barnes & Noble, Inc. sloučeny do nové jednotky nazvané Dayton Hudson Department Store Company, i když si jednotky Dayton a Hudson samy zachovaly svou oddělenou identitu. Tržby přesáhly v roce 1987 hranici 10 miliard dolarů.

Koncem 80. let se společnost zaměřila na nevyžádanou nabídku na převzetí ze strany Dart Group, která by zahrnovala soudní spory obou stran předtím, než krach akciového trhu v říjnu 1987 ukončil pokus o převzetí. Druhý pokus o převzetí společnosti by se uskutečnil o devět let později, kdy konkurenční J.C. Penney Company, Inc. nabídla za maloobchodníka více než 6,5 miliardy dolarů. Nabídka, kterou analytici považovali za podhodnocení hodnoty společnosti, byla odmítnuta. Mezitím Dayton Hudson pokračoval ve svých akvizicích a koupil Marshall Field & Company od BATUS Inc., americké dceřiné společnosti B.A.T. Industries PLC, v roce 1990 za zhruba 1 miliardu dolarů. Ctihodný Marshall Field’s byl v oblasti Chicaga stejnou dominantou jako Dayton’s v Minneapolis a obchody Hudson’s byly v Detroitu; akvizice přidala 24 obchodních domů k divizi Department Store v Dayton Hudson a zároveň zdvojnásobila její maloobchodní plochu obchodního domu.

Spuštění Target Greatland, SuperTargets a karty cílového hosta: 1990-95

Zatímco obchodní domy Dayton’s, Hudson’s a Marshall Field nabízely finančně náročnějším zákazníkům dražší a sofistikovanější zboží, populární Target a Mervyn’s vycházely vstříc zákazníkům, kteří dbají na rozpočet, a nabízeli oblečení a rekreační předměty na samoobslužné bázi. S příchodem 21. století byl Target i nadále největším výdělkem společnosti Dayton Hudson Corporation, který kombinuje úspěšnou obchodní směs čistých obchodů se snadnou navigací a kvalitním zbožím, které reaguje na trendy. V roce 1990 byla otevřena první z více než 50 rozšířených prodejen Target Greatland; v roce 1995, po vedení takových rivalů jako Wal-Mart a Kmart, společnost otevřela svůj první SuperTarget, který spojil úspěšný mix smíšeného zboží řetězce s obchodem s potravinami. Spolu s rozšířením svých tradičních obchodních domů podél východního pobřeží bylo jen na rok 1996 naplánováno šest nových SuperTargets. V roce 1995 byla také představena karta Target Guest Card, první kreditní karta v obchodě se slevovým maloobchodem. Do roku 1998 karta hosta přilákala devět milionů účtů.

Šíření nákupních center a recesní ekonomika na počátku 90. let způsobily prudké změny ve vzorcích spotřebitelských výdajů v celých Spojených státech. V roce 1996 se země mohla pochlubit 4,97 miliardami čtverečních stop maloobchodní plochy – v průměru 19 čtverečních stop na osobu na celostátní úrovni –, ale maloobchodníci pocítili tíseň způsobenou tak velkým počtem obchodů, které se dvoří spotřebitelům, kteří se stále více stydí utrácet. Tato situace nejvíce negativně ovlivnila objemy prodejů střední a vyšší kategorie generované obchody na úrovni obchodů Mervyn’s, Dayton’s, Marshall Field’s a Hudson’s. V reakci na to vyvinul Dayton Hudson nové strategie merchandisingu, zákaznických služeb a reklamy ve snaze stabilizovat klesající objem prodeje těchto jednotek. Mervyn se zaměřil na větší spoléhání se na národní značky, což spojilo s rostoucím využíváním tištěné reklamy a expanzí trhu prostřednictvím akvizice šesti prodejen Jordan Marsh a pěti prodejen Lord & Taylor na jihu Floridy. Společnosti Dayton’s, Hudson’s a Marshall Field’s se dvořily luxusním spotřebitelům prostřednictvím zvýšeného mixu jedinečného, ​​kvalitního zboží, zvýšeného důrazu na zákaznický servis a zvýšeného počtu zaměstnanců na prodejní ploše, což vše předznamenalo návrat ke „staromódním službám“ na kterém byl založen Dayton Hudson. Mezitím jednotka obchodního domu pracovala na snížení zásob a investovala do přestavby a technologického vylepšení některých svých starších prodejen.

Dosažení nových výšin pod Ulrichem: konec 90. let a dále

V roce 1994 byl výkonný ředitel společnosti Target Robert J. Ulrich jmenován předsedou a generálním ředitelem společnosti Dayton Hudson. V témže roce společnost zahájila novou strategii: rozvoj „bezhraniční“ podnikové struktury, v níž by mohly být zdroje a marketingové a manažerské znalosti sdíleny každou ze tří divizí za účelem vytvoření efektivnější organizace. V roce 1996 Ulrich spustil tříletý program na snížení ročních provozních nákladů o 200 milionů dolarů, zejména u méně výkonných jednotek Mervyn’s a obchodních domů.

Začátkem roku 1997 se Dayton Hudson Corporation skládala ze tří hlavních autonomně řízených provozních jednotek: Target, se 735 diskontními prodejnami ve 38 státech, představoval primární oblast růstu společnosti; středně drahý řetězec Mervyn’s provozoval 300 obchodů v 16 státech a luxusní společnost Department Store Company provozovala 22 obchodů Hudson’s, 19 Dayton’s a 26 obchodů Marshall Field’s. Taková široká expanze z první šestipatrové budovy, ve které Dayton sídlil, by zakladatele společnosti bezpochyby ohromila. Kapitálová expanze, stejně jako pestřejší maloobchod, zaujaly místo vedle starých zásad šetrnosti a střízlivosti.

Během roku 1997, v rámci své snahy o obrat kolem řetězce Mervyn’s, Dayton Hudson prodal nebo uzavřel 35 prodejen Mervynu, včetně všech obchodů tohoto řetězce na Floridě a v Georgii. Koncem 90. let také došlo k omezení na přední straně obchodního domu, protože Dayton Hudson prodal své obchody Marshall Field’s v Texasu a také uzavřel svůj obchod Marshall Field’s v centru Milwaukee.

Dayton Hudson také pokračoval ve svém úsilí vrátit to komunitám, kterým sloužil. Během roku 1997 společnost a její maloobchodní divize poskytly granty ve výši přibližně 39 milionů $, včetně 2,8 milionu $ ve stipendiích, která byla poskytnuta seniorům středních škol, kteří byli zapojeni do jejich komunit. Ten rok řetězec Target zahájil svůj program Take Charge of Education, který se rychle stal jedním z nejoblíbenějších komunitních snah společnosti. Program umožnil držitelům karty Target Guest Card přihlásit se do školy dle vlastního výběru a získat 1 procento z částky nákupu karty hosta. Během dvou let bylo zaregistrováno více než 300 000 škol a těmto školám bylo přiděleno více než 800 000 USD.

Ulrichovo úsilí o snižování nákladů, ořezávání Mervyna a Marshalla Fielda a – což je nejdůležitější – obří molo, do kterého se Target rozrostl, se spojilo, aby přineslo Dayton Hudson do konce 90. let nebývalé úrovně ziskovosti. Zatímco tržby vzrostly do fiskálního roku 1999 na 33,7 miliardy USD, čistý příjem poprvé překonal hranici 1 miliardy USD a dosáhl 1,14 miliardy USD, což znamená ziskovou marži 3,4 procenta. To představovalo téměř ztrojnásobení zisku z roku 1996 ve výši 463 milionů USD a téměř zdvojnásobení ziskové marže v tomto roce, 1,8 procenta. Tyto výsledky byly taženy především řetězcem Target, který se stal jednou z nejžhavějších komodit v maloobchodě. Ulrich se soustředil na to, aby se z Target stal moderní řetězec se stylovými produkty za výhodné ceny. Například počátkem roku 1999 řetězec začal prodávat špičkové nádobí Calphalon a také uvedl na trh řadu stylových malých spotřebičů a domácích potřeb navržených architektem Michaelem Gravesem – tato řada se stala tak populární, že se rychle rozrostla na více než 500 položek. . Prostřednictvím těchto inovací se Ulrichovi podařilo jasně odlišit Target od jeho diskontních konkurentů – dokonce přivedl některé zákazníky/fanoušky k používání luxusní francouzské výslovnosti názvu řetězce: Tar-zhay. Mezitím řetězec nadále rostl rychlostí asi 70 obchodů ročně, expandoval do klíčových městských oblastí Chicaga a New Yorku a také se rozšířil na severovýchod. Výsledkem bylo, že 900členný řetězec Target generoval do konce dekády více než tři čtvrtiny tržeb Dayton Hudson ve srovnání s přibližně polovinou před deseti lety. Rostoucí převaha diskontního řetězce vedla společnost v lednu 2000 k přejmenování na Target Corporation.

Během stejného období společnost v tichosti vyvinula strategii elektronického obchodování, která zahrnovala řízení vlastní online distribuce. V roce 1998 koupila společnost Rivertown Trading Company, zásilkovou firmu se sídlem v Twin Cities, za 120 milionů dolarů, aby zajišťovala plnění, marketing a distribuční služby pro e-commerce úsilí všech maloobchodních jednotek společnosti. Online maloobchod získal větší profil na začátku roku 2000 s vytvořením samostatné jednotky elektronického obchodování s názvem Target Direct. Nové webové stránky značky obchodů byly spuštěny později v tomto roce.

Internetový tlak také sehrál roli ve více změnách názvu. V lednu 2001 společnost oznámila, že změní názvy svých obchodních domů Dayton a Hudson na Marshall Field’s. Target plánoval spuštění online registru dárků během roku 2001 a chtěl tak učinit pod jednotným názvem obchodního domu. Marshall Field’s byl vybrán z několika důvodů: byl nejznámějším ze tří jmen, jeho základna v Chicagu byla větší než Minneapolis a Detroit a byla hlavním cestovním centrem a byl to největší řetězec s 24 obchody ve srovnání s 19 Daytonových a 21 Hudsonových.

V Target Stores (oficiální název diskontní divize) se mezitím používání karty Target Guest Card začalo zhoršovat, protože spotřebitelé tíhli více ke kartám Visa a MasterCard třetích stran a omezili používání karet soukromých značek. Testování karty Target Visa začalo na podzim roku 2000 a začátkem roku 2003 bylo na novou kartu Visa převedeno téměř šest milionů účtů Karty hostů. Samotný řetězec Target se počátkem roku 2000 neustále rozšiřoval, k celkovému počtu přidal 62 diskontních prodejen a během fiskálního roku 2002 také 32 nových obchodů SuperTarget, čímž se celkový počet zvýšil na téměř 1 150 a počet SuperTarget na přibližně 100. Do této doby Target Divize Stores generovala 84 procent tržeb mateřské společnosti. Zisky dosáhly 1,65 miliardy dolarů, a to i přes pokračující boje divizí Mervyn’s a Marshall Field, kde zisky klesaly. Pověsti pokračovaly v víření o možném odprodeji jedné nebo obou těchto divizí, přičemž ani jedna z nich nepřidávala počet obchodů (Marshall Field’s ve skutečnosti prodal své dva obchody v Columbusu, Ohio, v roce 2003). Ulrich však takové fámy důsledně popíral a dosud hvězdný úspěch divize Target Stores více než vynahradil neuspokojivý výkon ostatních maloobchodních jednotek Target Corporation.

Hlavní dceřiné společnosti: The Associated Merchandising Corporation; Dayton’s Commercial Interiors, Inc.

Hlavní divize: Cílové obchody; Mervynova; Marshall Field’s; Cílové finanční služby; cíl.přímý.

Hlavní konkurenti: Wal-Mart Stores, Inc.; Kmart Corporation; J.C. Penney Corporation, Inc.; Sears, Roebuck and Co.; Federované obchodní domy, Inc.; The May Department Stores Company; Společnosti TJX, Inc.; Kohl’s Corporation; Dillard’s, Inc.; Nordstrom, Inc.; Saks Incorporated; Ross Stores, Inc.

Chronologie
Klíčová data:
1902: George Draper Dayton otevírá obchod Goodfellow Dry Goods v šestipatrové budově v centru Minneapolis.
1903: Název společnosti se změnil na Dayton Dry Goods Company.
1910: Název je zkrácen na Dayton Company.
1938: Dayton umírá; jeho syn Nelson přebírá obchod v hodnotě 14 milionů dolarů.
1956: Společnost staví první plně uzavřené nákupní centrum na světě s názvem Southdale, které se nachází na předměstí Minneapolis.
1962: Spuštěn diskontní řetězec Target.
1967: Společnost mění svůj název na Dayton Corporation a provádí svou první veřejnou nabídku akcií.
1969: Dayton se spojuje s řetězcem obchodních domů J.L. Hudson Company se sídlem v Detroitu a vzniká Dayton Hudson Corporation.
1978: Dayton Hudson získává kalifornský Mervyn’s řetězec středně levných obchodních domů.
1979: Řetězec Target se stává největším producentem příjmů v Dayton Hudson.
1990: Akvizice společnosti Marshall Field & Company, provozovatele obchodního domu se sídlem v Chicagu.
1995: Otevření prvního kombinovaného obchodu se slevami a potravinami SuperTarget; Target Guest Card, první kreditní karta v obchodě se slevovým maloobchodem, má svůj debut.
1998: Jako součást e-commerce push, Rivertown Trading Company, zásilková společnost se sídlem v Twin Cities, byla získána.
2000: Vzhledem k rostoucí důležitosti svého diskontního řetězce se Dayton Hudson přejmenuje na Target Corporation; Target Direct je tvořen jako samostatná e-commerce jednotka.
2001: Názvy obchodních domů Dayton’s a Hudson’s jsou změněny na Marshall Field’s.
další detaily
Veřejná společnost
Začleněna: 1902 jako Goodfellow Dry Goods
Zaměstnanci: 306 000
Tržby: 43,92 miliard $ (2002)
Burzy cenných papírů: New York Pacific
Symbol tickeru: TGT
NAIC: 452110 Obchodní domy; 452910 Skladové kluby a supermarkety; 452990 Všechny ostatní obchody se smíšeným zbožím; 454110 Elektronické obchody a zásilkové obchody