08/06/2022 MASSIMO INTROVIGNE

Na tuto knihu z řady Cambridge Elements se možná jednou bude vzpomínat jako na první učebnici „scientologických studií 2.0″.

autor: Massimo Introvigne

Cambridge Elements uvedlo na trh nakladatelství Cambridge University Press v roce 2019 jako nový ambiciózní koncept vědeckého publikování. Záměrem bylo požádat přední vědce z nejrůznějších oborů, aby napsali krátkého recenzovaného průvodce tématem, na které se specializují, a doufat, že se stane klíčovou příručkou pro vysokoškolské studenty na mnoho dalších let.

Donald Westbrook již v roce 2018 vydal v nakladatelství Oxford University Press důležitou knihu o Scientologii s názvem „Among the Scientologists [Mezi scientology]: „Historie, teologie a praxe“. Spíše než na slavné členy Scientologické církve, kteří jsou často zmiňováni v médiích, se tato kniha zaměřila na „obyčejné scientology“, kteří zůstávají do značné míry neviditelní, ale udržují každodenní činnost a růst církve. „Obyčejní scientologové“ by měli být méně kontroverzní než celebrity, přesto Westbrookova práce z roku 2018 musela brát v úvahu odpor některých kruhů vůči jakémukoli pokusu o studium Scientologie jiným než nepřátelským způsobem. Odpůrci Scientologie z řad antikultovních hnutí totiž okamžitě vyjádřili nad knihou svou nelibost.

Westbrook opakovaně vyjádřil názor, že je nejvyšší čas přejít do fáze „scientologických studií 2.0″, což je výraz, který jsem v roce 2017 sám vymyslel, tj. studií o Scientologické církvi a jejím zakladateli L. Ronu Hubbardovi, které sice nebudou ignorovat kontroverze, ale neudělají z nich hlavní předmět výzkumu a budou zkoumat Scientologii a Hubbarda tak, jak by se to dělalo u jiných náboženství a jejich zakladatelů.

V knize Cambridge Elements „L. Ron Hubbard and Scientology Studies“ (2022) jde Westbrook ještě o krok dál. Spíše než aby pouze diskutoval o tom, jak žádoucí by byla „scientologická studia 2.0″, odhodlaně se pouští do nového přístupu. Jeho kniha není Hubbardovým životopisem ani syntézou jeho náboženských myšlenek, ale příručkou, která učí badatele a studenty, jak by se měla Scientologie studovat.

V první části knihy Westbrook podává přehled o historii scientologických studií. Zmiňuje se o problémech a nedorozuměních v prvních letech akademického studia Scientologie, ale upozorňuje, že komentáře založené na incidentech, které stály proti Scientologické církvi a některým akademickým vědcům před čtyřiceti či padesáti lety, nepopisují přesně dnešní situaci. Církev sice považuje některé dokumenty za důvěrné, stejně jako mnoho jiných náboženství, ale je ochotna spolupracovat se skutečnými vědci. Westbrook popisuje své vlastní zkušenosti, které jsou pozitivní a příliš se neliší od toho, s čím se akademici setkávají při terénním výzkumu jiných náboženství.

Westbrook také zmiňuje, že o Scientologii vznikly cenné studie, například knihy J. Gordona Meltona a Alda Natale Terrina a několik článků, mezi nimiž uvádí ty, které byly publikovány v „The Journal of CESNUR“, vědeckém časopise, jehož jsem redaktorem. Další studie byly ovlivněny antikultisty a odpadlými bývalými členy, ale přesto nabízely možnost vědeckých diskusí o důležitých aspektech Scientologie.

Ve druhé části Westbrook popisuje, jak Hubbarda vnímají současní scientologové, včetně generace, která se s ním osobně nesetkala nebo se dokonce narodila, až když zakladatel Scientologie v roce 1986 zemřel. Ačkoli někdo může mít povrchní dojem, že Hubbard byl po své smrti „zbožštěn“, Westbrook vysvětluje, že pro scientology není „o nic božštější, než jakými se mohou stát všichni scientologové“, kteří používají „technologii“, „kterou za svého života navrhl, kodifikoval a zdokonalil“. Hubbard se považoval za „badatele a inženýra mysli a ducha“ a takto ho scientologové vnímají i nadále. Při popisu svého vztahu k Hubbardovu učení nemají tendenci používat slova jako „víra“ nebo „přesvědčení“, poznamenává Westbrook. Dávají přednost „výrazům jako poznání, technologie a funkčnost“, čímž naznačují, že stát se scientologem není otázkou víry, ale poznání, ke kterému člověk dojde prostřednictvím zkušenosti, že Hubbardova duchovní technologie funguje.

Ve třetí části knihy nás Westbrook provází na fascinující pouti po místech, kde Hubbard vyvinul svou technologii, a po dalších místech, která jsou pro historii Scientologie zásadní. Slovo „pouť“ zde není pouze metaforické. Stejně jako jiná náboženství i Scientologie věnovala značné prostředky na zachování, obnovu a zpřístupnění míst, kde Hubbard žil, pracoval a vyvíjel Dianetiku a Scientologii. Scientologové, ale i ne-scientologové, se mohou dozvědět mnoho podrobností o Hubbardovi a Církvi při návštěvě těchto míst, která se svým způsobem stala „svatými“ a „poutními místy“ pro Hubbardovi stoupence.

Ve čtvrté části je uvedena řada knihoven a archivů, které mají důležité sbírky o L. Ronu Hubbardovi a Scientologii. Seznam není určen pouze pro vědce a vyvrací mýtus, že Scientologii nelze studovat pro nedostatek primárních dokumentů, takže je člověk odkázán na nepřátelské výpovědi odpadlých bývalých členů. Westbrook sice doufá, že jednoho dne Scientologie umožní větší přístup do svých archivů, ale zároveň vysvětluje, že vědci, kteří jsou připraveni plnit své domácí úkoly, mají k dispozici tisíce primárních dokumentů, s nimiž mohou pracovat.

Jak tedy Westbrook vysvětluje v závěrečné páté části, není to nedostatek pramenů, ale předsudky, zaujatost a zlovolný tlak odpůrců, které někdy brání vědcům ve studiu Scientologie. Nyní se však objevují „scientologická studia 2.0″ (vlastně i díky samotnému Westbrookovi), spolu s perspektivními podoblastmi výzkumu, jako je adaptace Scientologie na neamerický kontext, její vliv na umění a její „sociální angažovanost a humanitární působení“, u nichž autor zmiňuje průkopnické studie francouzské badatelky Bernadette Rigal-Cellardové. Svazek je doplněn glosářem, chronologií a bibliografií.

Cambridge Elements jsou krátké povahy. Nenabízejí encyklopedický pohled na své téma, ale naznačují, jak by se mělo studovat. Pro pochopení účelu nelze než konstatovat, že se to Westbrookovi podařilo na výbornou. V budoucnu by bylo obtížné seriózně studovat Scientologii, aniž bychom vzali v úvahu metodologické návody tohoto textu a zabývali se jimi. Na Westbrookův Element se možná jednou bude vzpomínat jako na první skutečnou knihu napsanou ve stylu „scientologických studií 2.0″. Dokazuje, že „scientologická studia 2.0″ jsou myšlenkou, jejíž čas nadešel.